Hrad

Stál nad hloubkou a roklinou,
stál tam, kde vody neplynou,
stál na místě, kde neměl stát,
stál na černé skále černý hrad.

Jel k černému hradu bílý pán,
jel koňmo a už dlouho sám,
jel dál, i když snad jel své smrti vstříc,
jel a v očích svit měl a bledou líc.

U brány z kovu který nezná rez,
u brány z kovu on z koně slez,
u brány z kovu pak v prach si klek,
u brány z kovu zas poznal vztek.

On rukou jenom pokynul,
on však sílu mocnou vyvinul,
on vyslal svůj hněv do hradu
on vstoupil skrz prach rozkladu.

Pán hradu mu však vyšel vstříc,
pán hradu, co let žil na tisíc,
pán hradu, jímž byl mocný lich,
pán hradu nechtěl prchnout pryč.

Ti dva se střetli jak dva protipóly světa,
ti dva se střetli,jen co zazněla ta věta,
ti dva se střetli a noc roztáhla svá křídla,
ti dva se střetli oba protichůdné moci zřídla.

Jak souboj skončil, to tajemstvím už není,
jak souboj skončil, ví i voda která pění,
jak souboj skončil se dozvíte z mé písně,
jak souboj skončil? Jen nesuďte mě přísně.

Od hradu pryč jen koník s jezdcem běží,
od hradu pryč a od rachotu bortících se věží,
od hradu pryč tou nocí černočernou,
od hradu pryč jel muž s duší čistou a věrnou.