Podzimní

Ráda jsem četla.

Inu občas mi to drhne - rozhodne to ale ma co do sebe

Tohle se dalo číst.

děkuji jayjayi, jsem rád, když to někoho zaujme...

Kamínky hozené do vody. Tak působí TomTexTovi verše nazvané Podzimní.

Strohá, až haikovitá forma dává čtenáři prostor pro vlastní dotváření básnické představy, ale zároveň je zcela vypovídající a plná, nenechává mne v nejistotě, nebloudím v mlhách. Vše důležité je řečeno, zbytek, byť třeba uchvacují, už nestojí básníkovi za pozornost. Hledí přímo k jádru, k neobalené skutečnosti.
Jeho verše připomínají kamínky sebrané na podzimní procházce, tak jako vy sbíráte kaštany na panáčky či listy na vylisování.
Podzimní témata jako smrt, melancholie, pomíjení či žal jsou bytostně prožívána, nejsou však nijak přehnaně vyzdvihována či ostentativně prezentována.

Nelze si nevšimnou formálních nedostatků, jako je neúmyslná arytmie či gramatická chyba. A nejde také říci, že se jedná o poezii originální, co se týče použití obrazů, metafor, témat.

Symboly jako déšť, okna, černá versus bílá, dým, náhrobní kámen jsou vskutku mírně klišovité. Ale nenechte se zmást mými slovy. To, jak s těmito symboly nakládá T., se klišovitosti ani v nejmenším nepřibližuje. Je to tím, že je staví do neobvyklých poloh a souvislostí, přistupuje k nim jako plnovýznamovým spojením, jejichž funkce je básníkovi známá.

T. navrací slovům jako jsou šeď, déšť, smrt jejich význam, ba co víc posouvá jej svou poezií, vyjadřuje se k němu.

Je radost číst zdánlivě samozřejmé spojení "přitom nikdo neví / co znamená smrt" či pro mne stále nerozluštěné a přitom známě znějící dvojverší "ticho drtí kosti / konec nevinnosti".

Osobní vklad a stručnost umožňují TomTexTově poezii zapůsobit neobyčejně ostře a pronikavě. V jeho básních nejsou klišé a povrchnost, což je třeba vyzdvihnout – zvláště na tomto serveru.