Naivní dílo nevyzrálé holky... obyčejná slečna vyhraje večeři se slavným Hollywoodským hercem. Jejich setkání nezůstane bez následků...
přidáno 16.10.2011
hodnoceno 1
čteno 1032(12)
posláno 0
Ohromeně zírám na monitor svého počítače. Zvednu se prudce ze židle, ale hned vzápětí stejně prudce dosednu. To nemůže být pravda! Snad tisíckrát jsem si tuhle situaci představovala ve svých tajných snech. A je to tady… To není možné. Z celé České Republiky já? Z celého světa i vesmíru já? Obyčejná, jednadvacetiletá Adéla z Hradce Králové?
Nevěřícně si stále dokola pročítám mail, který přišel do mé schránky před několika málo minutami. Stojí to tu černé na bílém. Jasně, úderně a možná právě proto tak úžasně.

Vážená slečno,
GRATULUJEME! Vyhráváte v naší soutěži „Leo-mania“, pořádané televizí Nova, hlavní cenu- večeři s Leonardem DiCapriem.
S pozdravem
TV NOVA
Vyskočím ze židle a radostně zakřičím. LEONARDO DICAPRIO!!! Můj největší idol. Sladký klučík z Titanicu, panovačný erotoman Ludvík XIV., homosexuální prokletý básník Rimbaud, Shakespearův Romeo Monteg i lovec krvavých diamantů. Nejlepší herec z celého Hollywoodu, který má příští týden navštívit Českou Republiku za účelem účasti na finále soutěže Miss World, kterou letos pořádá naše malá, bezvýznamná země uprostřed střední Evropy. Když jsem se účastnila té pitomé soutěže na internetu, kde bylo za úkol napsat co nejlepší povídku o Leonardovi, ani ve snu by mě nenapadlo, že bych jí mohla vyhrát. Jasně, sloh mi vždycky šel, ale tohle sem nepředpokládala ani v těch nejdivočejších snech. Že bych vyhrála hlavní cenu- romantickou večeři s hrdinou svých prvních erotických snů. Začnu radostí tančit po své malé garsonce. „Možná že to není štěstí… ale vono je to fajn!“

Odpoledne mi volala produkce televize Nova. Hned zítra, 1. 8. 2011 přijedou ke mně domů natočit reportáž se šťastnou výherkyní. Šťastnou? To je slabý slovo. Celý den věnuji úklidu bytu. Má sice jen dvacet pět metrů čtverečných, ale i tak mi to zabere dost času. Odpoledne zavolám mámě a všechno jí vylíčím. Už aby bylo zítra…
Natáčení byla jedna velká sranda. Zvídavé otázky, nacvičené trapné odpovědi. Stupidní úsměvy do kamery. Ale co. Pro jeden večer s Leonardem by většina holek na světě dala daleko víc než jen hodinku povídání. Užívám si svých pět minut slávy plnými doušky.
Za týden přesně, 8. 7., mě produkce vyzvedne u mě doma a odvezou mě do hotelu Černigov, kde proběhne večeře. Na začátku uděláme pár fotek, rozhovor, videa, Leo se vyfotí se mnou i s pár vybranými fanynkami a pak se hotel uzavře jen pro nás. Domů mě už ovšem neodvezou. Jak trapný.

Je sranda, jak normálně čas letí jak splašenej, když o nic nejde, ale teď se táhne jak smažený sýr. Večer před dnem D mě přepadne nervozita. Co když se mu nebudu líbit? Co když bude trapné ticho? Nebo co když na mě bude protivnej? Anebo ještě hůř… co když mu se svou školní angličtinou nebudu rozumět? Tohle všechno se mi hodí v hlavě celou noc. Převaluju se na posteli a polévá mě horko. Měla bych to radši přenechat někomu jinému. Nezvládnu to. I přes všechny tyhle představy nasedám druhý den do limuzíny s logem TV NOVA. Oblečená v černých mini šatech s velmi výraznými zlatými šperky. Klepou se mi kolena víc než před maturitou. V jednom kuse se musím kontrolovat ve zpětném zrcátku. Vypadám hezky, moc dobře to vím. Ale bude to stačit? Bude to stačit herci, který spí s modelkami? Rychle tu myšlenku zaženu. Na co to vůbec myslím? Ze slušnosti se mnou povečeří. O nic víc nejde.
A je to tady. Sakra, sakra! Vystupuju z limuzíny. Jen nezakopnout. Všude jsou fotografové z těch odporných bulvárních plátků, jako je Blesk, Aha a podobně. Usmívám se poněkud křečovitě. A pak ho spatřím. Pane na nebi! Vypadá asi tak milionkrát líp než na stříbrném plátně. Je hladký, skvěle oblečený v černém lesklém oděvu. Podám mu ruku a on mi jí filmově políbí. Málem omdlím. Fotografové se můžou přetrhnout o to, kdo udělá lepší snímek. A pak on konečně promluví. Svým sametovým, mě dobře známým hlasem. „Ahoj, já jsem Leonardo DiCaprio.“ Je od něj hezké, že se snaží mluvit anglicky pomalu a zřetelně, abych mu rozuměla. Opatrně se usměju, a lámanou angličtinou odpovídám. „Ahoj, Adéla.“ Leonardo mi nabídne rámě a za všeobecného šumu a blesků fotoaparátů se přesouváme do restaurace v přízemí nejluxusnějšího hotelu v Hradci. Nemůžu tomu uvěřit. Jsem naprosto v devátém nebi. V sedmém by bylo málo. Určitě je to sen, tohle nemůže být pravda. Stoprocentně se za chvíli vzbudím a zjistím, že to byl jen další z mých nádherných snů. Takových, které si budu pamatovat po celý život. Dokonalý, prchavý sen…
Jenže on to není sen. Je to skutečnost. Sedáme s k jednomu ze stolů. Kamera, klapka a jedeme… Rozhovor. Leo i já střídavě odpovídáme na předvídatelné otázky. Nervozita ze mě naprosto spadla a já si to užívám na plno. Tohle jsou ty chvíle, které se vám ve vteřině vaší smrti promítnou před očima. Ty okamžiky, které vám naprosto, bezvýhradně a proto tak dokonale berou dech. Po hodině natáčení, fotografování, při kterém si užívám Leovi blízkosti, se celý štáb odebere pryč a nechá nás samotné. I když právě na tohle jsem se těšila nejvíc, přepadne mě nevysvětlitelná úzkost. Nervózně si usrknu bílého vína a upravím si šaty. Leonardo se vůbec nezdá být nesvůj. Prohlíží si mě jako kobra malého ustrašeného králíčka. Do absolutního ticha promluví sladkou angličtinou, která je i pro mě dokonale čitelná. „ Tak copak mi o sobě řekneš?“ Poposednu si na židli a vyprázdním jedním lokem skleničku s vínem. Hned vzápětí toho zalituji. Jak asi musím vypadat. Leonardo se ale zasměje, tím svým, Hollywoodským, krásným způsobem, který mám po letech jeho zbožňování dokonale zmapovaný. Tím způsobem, za který ho ženy po celém světě milují a oddaně zbožňují „Mě se nemusíš bát. Jsem normální člověk. Někdo prodává v drogérii, někdo stříhá lidem vlasy a já

točím filmy.“ Zasměju se. No ne. Má smysl pro humor. Je perfektní. Lepší, než jsem si kdy mohla myslet. Než jsem si ho vysnila. Dám si vlasy za ucho, rychle si v hlavě promyslím pár anglických slovíček a spustím. Vylíčím mu úplně všechno. O psychologii, kterou studuju, o tom, že bydlím už tři roky sama, o tom, jak miluju filmy a hlavně ty jeho. Nevypadá, že bych ho nudila. S hlavou nakloněnou lehce na stranu zaujatě poslouchá a probodává mě pohledem. Občas něco podotkne, zeptá se, zavtipkuje. Po pár desítkách minut ze mě naprosto spadne veškerá nervozita a já se s Leem bavím, jako by to byl normální kluk, se kterým jsem na schůzce. Možná je to tím vínem, protože jsme právě načali druhou láhev, a možná je to taky tím, že si tak perfektně rozumíme. „Muž se železnou maskou byl propadák. Nikdy toho filmu nepřestanu litovat. Běhal jsem celý dny v brnění jako idiot a to všechno jen kvůli tomu, aby mě kritika roztrhala na cucky.“ Vypráví zaujatě. Musím mu ale oponovat. „Máš pravdu, ten film je špatný, scénář je neuvěřitelná slátanina, ale tvůj herecký výkon byl skvělý a věř mi, Leonardo, že to neříkám jen proto, že sedíš naproti mně.“ Usměje se. „Děkuju, od takové znalkyně filmů mě to těší.“ Zardím se. „Přeháníš…“ Olízne si smyslně rty. „Ani náhodou. Je vidět, že se ve filmech vyznáš a víš, o čem mluvíš. Za tu dobu co hraju, jsem se setkal asi s milionem mých fanynek a každá se zmohla akorát na stupidní řeči jako „Leo, miluju Tě, vezmi si mě, prosím.“ Rozesměju se nahlas. „Jestli sis toho ještě nevšiml, mě není třináct. Zlehýnka mě pohladí po ruce a podívá se mi přímo do očí. „Tím to není. Ty jsi jiná, Adél, jsi inteligentní. A strašně krásná…“ Vyškubnu mu ruku. „A ty proslulý děvkař a navíc moc opilej.“ Neurazí se. „Vidíš, jsi jiná… jsi kouzelná.“ Rychle měním téma. Tohle se mi snad fakt jenom zdá. Balí mě tady Leonardo DiCaprio. „Hele a jak se těšíš na finále miss? Tolik modelek, to je něco pro tebe, ne?“ Napije se ze své skleničky a zpříma se na mě podívá. „Už jsem ty holky viděl. Všechny jsou hloupé slepice a navíc ošklivé. A ploché.“ Vyprsknu nahlas. „No a? Jaký typ žen se ti tedy líbí?“ Neodpoví hned. Zamyslí se. „Kate Winsletová. Nejvíc sexy ženská co znám. A navíc milá a vtipná. Souhlasně kývnu hlavou. Kate je překrásná. A skvělá herečka dle mého. V nouzovém východu i v Titanicu jste byli dokonale sehraná dvojka. Věřila jsem vám každé slovo i gesto. Leonardo si prohrábne vlasy. „A navíc umí krásně líbat…“ Opět se začervenám jako školačka. Vyskočím ze židle. „Odskočím si.“
Na záchodě si rychle upravím make-up. Je to lepší, než jsem doufala. Vyjdu ze dveří a leknu se Lea, který stojí přímo ve futrech. Pohlédne na mě a šeptem řekne. „Že jsem kdy miloval? To popírám…já neznal krásu do dnešního dne…“ Ušklíbnu se. „Působivé, cituješ Romea.“ Pohladí mě po vlasech a skloní se k mým rtům. Políbí mě. Tak zkušeně a nádherně, až se mi podlomí kolena. Leo mě svou silnou paží přidrží. Pootevřu rty a nechám ho proniknout jazykem dovnitř. Chci zastavit čas. Navždy. Umírám. Klidně bych teď a tady mohla pro tuhle chvíli zemřít, protože vím, že tuhle chvíli už nikdy nic nepřekoná. Nemůžu uvěřit svému štěstí. Líbáme se celou věčnost. Když se konečně od sebe odtrneme dlouho trvá, než někdo z nás dvou promluví. „Leo pojď pryč. Někdo by nás mohl vidět.“ Strachuju se. Přejede mi rukou po tváři. „Máš tak nádherný rty.“ Zašeptá. Rychle se otočím a vydám se ke stolu. Usednu, doleji si víno a kvapně skleničku vypiju. Leonardo si nevzrušeně sedne na své místo. Nakloní se přes stůl a sotva slyšitelně řekne. „Pojď se mnou nahoru, na pokoj.“ Vytřeštím oči. „Ani náhodou…“ Odkašlu si. „Nejde to.“ Leo se opět asi po sté pousměje, svým kouzelným, sebevědomím způsobem. „Neboj, neslibuju ti věčnou lásku. Ale líbíš se mi, jsi moc chytrá, milá a šíleně krásná.“ Svou rukou vyhledá tu mou pod stolem. „Moc tě chci…“ Stiskne mi dlaň. Přikývnu. „Já tě chci už víc jak deset let…“ Pobaví ho to. „Já odejdu jako první. Ty si obleč kabát, dvakrát obejdi hotel a pak přijď. Desáté patro, pokoj číslo 648.“ Opět kývnu, ale neodpustím si poznámku. „Spíš se všemi svými fanynkami?“ Zamračí se. „Ne.“ Zúžím oči do malých štěrbinek. „Nekecej…“ Zvedne ruce nad hlavu. „Jen s těmi pěknými…“ Nahnu se přes stůl, hraně ho plesknu po hlavě, až se nahlas rozesměje. Servírka, která jde kolem jen závistivě a nechápavě zároveň protočí oči a postrčí Leonardovi prázdnou účtenku. Leo se zeptá na její jméno a rychle na papír zvěční svůj podpis. Ta nána se zdá být spokojená a odkráčí. Ušklíbnu se. „Tahle by mohla být tvůj typ.“ Na oko se rozzlobí. „Ta zrovna…pěkná kravka.“ Oba vstaneme od stolu. Po všem tom víně se mi pěkně zamotá hlava. Rozloučíme se a já vycházím z hotelu. Zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu. Sednu si na lavičku. Mám dvě možnosti. Buď si zachovám svojí hrdost a odjedu domů s krásnými vzpomínkami. Nebo se vydám nahoru a nechám se vojet od idola všech dívek a žen. A stanu se jednou z mnoha. A třeba jednou bude Leo o mě mluvit jako o jedné z těch slípek, co prošly jeho postelí. Zvednu se z lavičky a vydám se směrem k zastávce. Tohle mi za to nestojí. Jak sám řekl, je to obyčejný kluk. Ne bůh. Ujdu pár metrů a zarazím se. Co si to tady proboha nalhávám. Jestli za ním nepůjdu, budu toho nadosmrti litovat. No a co, že jde jen o jednu jedinou noc? Jsem pokrytec, když si namlouvám, že tam nechci jít. Rychle je otočím a doslova tryskem utíkám směrem k hotelu. Zastavím se až u výtahu. Tak, desáté patro. Jedu nahoru. Srdce mám až v krku. Rychle vyhrabu z kabelky žvýkačku. Ovšem než se naděju, jsem na místě. Nejistě kráčím dlouhou chodbou. Váhavě zaklepu na příslušné dveře. Leonardo rychle otevře a vtáhne mě dovnitř. „Kde jsi tak dlouho, krásko? Už jsem myslel, že nepřijdeš.“ Vejdu do luxusně zařízeného apartmá. „Taky jsem málem nepřišla…“ Líbne mě na tvář. „Co blbneš…“ Galantně mi sundá lehkou letní bundičku a pokyne mi rukou směrem do pokoje. Sednu si na kožený gauč. Leonardo se sehne do malinké ledničky a vytáhne lahev šampaňského. „Ne, Leo, jsem opilá, nerozdělávej to.“ Vůbec mě neposlouchá a za minutu mi podá sklenici naplněnou až po okraj. Sedá si vedle mě. „Tak na co?“ Povzbuzena jeho zájmem i alkoholem na něj mrknu. „Na dnešní noc…“ Přiťukneme si. Leonardo odloží svojí, již prázdnou skleničku a vloží do CD přehrávače disk. Hned od prvních tónů poznám soundtrack z Titanicu. Lehce patetické a ohrané, ale co si budeme namlouvat. Patří to k němu. Odhrne mi z krku vlasy a políbí mě na krk. Ze rtů mi uteče lehký povzdech. Rychle se přesuneme z gauče na letiště. Rychlostí světla ze sebe vášnivě strháme oblečení. Chvěji se po celém těle. Trochu vzrušením, trochu nervozitou. „Zhasni prosím…“ kuňknu. Leo rezolutně zavrtí hlavou. „Ani omylem… chci tě vidět. Políbí mě kdesi pod klíční kost a vzrušeně zamumlá: „Chci se milovat s tebou a ne s nějakou anonymní holkou.“ Nechám se unášet tou nádhernou vzrušující tíhou toho momentu. Doslova se zalykám štěstím. Oplácím Leonardovi jeho doteky stále více směle. Nakloní se k mému uchu. „Už jsem viděl mnoho divů… Ale žádný se ti krásou nevyrovnal…“ Vydechnu blahem. „Chci Tě Leo, teď hned. Chci tě cítit na každém kousku svého těla.“ Nemusím ho dlouho přemlouvat. To co následuje, je můj nejsilnější a nejerotičtější zážitek v životě. Z počátku je to strašně rozpačité, až křečovité. Leonardo je muž a já oproti němu malé, vystrašené dítě. Políbí mě jemně na rty. „Neboj se, Adél… jsi tak úžasná…nezkažená a stejně tak svůdná…“ Po chvíli se nám podaří se dokonale sladit. Chce se mi křičet, abych uvolnila to hrozné, ale tak nádherné vnitřní napětí. Milujeme se drsně i něžně, nekonečně dlouho. Společně líně šplháme na vrchol. Je tak nádherný. Když ležím na něm, mám možnost si ho prohlédnout. Je prostě dokonale symetrický, jemný, ale i mužný. Naše vzrušení se stupňuje. Leonardo se snaží projevy toho mého alespoň částečně tlumit svými vlahými polibky. A když si myslím, že už to nádhernější být nemůže, že se tou krásnou asi zblázním, chytne mě Leo prudce za paži a já zažiju něco, co bych popsala jako ohňostroj pocitů. Zamumlá pár slov, kterým neporozumím, a vydechne…
Když je po všem, svalíme se vedle sebe na postel. Nádhera. Nekonečná a dokonale symetrická nádhera ve všech směrech. Jako Leonardo DiCaprio sám. Prudce oddechuji a chytnu ho za ruku. „Teď už vím, co jsem celý ty roky předstírala…“ Otře si pot z čela. „Bylo to překrásný…silný a jedinečný, Adél…“ Rychle se zvednu z postele a začnu hledat oblečení. Leo se posadí na postel. „Co děláš?“ Rychle zamrkám. „No oblíkám se…a jdu domů.“ Dodám. Vstane z postele a chytne mě za paži. „Nechoď… zůstaň tu do rána, prosím…“ Nechám se obměkčit. Nemohu uvěřit vlastním uším. Leonardo DiCaprio mě přemlouvá, abych s ním zůstala do rána. Samolibě se usměji a ulehnu vedle něj do postele…Okamžitě usínám. Dneska byl dlouhý den. Dobrou noc, Leonardo DiCaprio, králi mého srdce, můj Romeo… nikdy nezapomenu. NIKDY!

EPILOG…
12.4 2012 se Adéle narodil syn Patrik. V rodném listě mu do kolonky „otec“ nechala napsat jediné slovo… NEZNÁMÝ…
přidáno 20.01.2013 - 12:17
no myslela ze ja jsem naivni, ale tohle byl masakr...:) kdyby bylo vice odstavcu nebo tak tak by se to lepe cetlo, ale az na ten namet se mi to libilo...:) hod sem neco dalsiho :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Štěstí je jen tam, kde ho sám hledáš... : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku