vliv společnosti?

Jak poznáme, že ten se kterým žijeme je opravdu ten pravý? Tuto otázku si klade skoro každý. Myslím, že ve většině případů, jsou to hlavně ženy, ženy ještě nesezdané, bezdětné a mladé. Myslím, že ženy, kterým už táhne na 40, ženy, které jsou vdané již několik let a ženy matky nad touto otázkou tak nešpekulují jako děvčata kolem 25. Tento věk je totiž společností dán jako věk ke vdávání.
Já osobně jsem se touto otázkou nikdy nezaobírala a proč? Protože jsem byla v pubertálním věku, a v tomto věku každá dívka spíše zkoumá neprozkoumané. Chodí s chlapci přiměřeného věku, mají stejné zájmy, stejný styl života. Ale pak přijde tzv. „dospělost“. A na otázku ohledně „vážných“ vztahů nás nikdo nepřipravuje tak jak to v životě chodí. Jistě, matky, babičky, kamarádky nás chtějí vidět vedle „dokonalého“ muže. Upřímného, věrného, komunikujícího s námi. S mužem, který nás dokáže finančně zabezpečit, muže pohledného, muže, který by nám nikdy neublížil. Ale nikdy se s námi nebaví o realitě. O zklamání, o nevěře, o manipulativnosti, neupřímnosti, samostatnosti a někdy dokonce o tom, že někteří muži mohou být i agresivními – o tom se mlčí. Všichni ví, že tato skutečnost se může někdy stát, ale dokud se to nestane přímo nám, nebo někomu nám blízkému, se prostě tento „problém“ neřeší. A proč? Proč spíš matky nevychovávají své dcery v pomyšlení, že všichni chlapi nemusejí být takoví princové z pohádky, jako jsou zdůrazňováni ve filmech? Každá žena si hledá svého prince, ale právě v pubertálním věku přichází na to, že každý muž je jiný. A postupně se rozchází a schází a hledá. Hledá někoho kdo by jí sedl. Seznamuje se s určitými typy. Vybírá si, přebírá, a neuvědomuje si, že už třeba přebrala. Nebo ten s kým jsem teď je ten pravý? Jak to poznám? Kdo mi pomůže to vyřešit? Není to právě ani ta matka, ani ta babička bohužel ani ta kamarádka, se kterou vždy probíráte detaily. Postupem času zjišťujeme, že ani ony nám ve výběru správného partnera nemohou pomoct. Jsme to jen my samy. My samy si musíme uvědomit s kým že to jsme.
Nepochybně mé dosavadní zkušenosti se nemohou opírat o skutečnost, že partnera dokonale poznáme v prvním roce společného žití. Pokud se některé ženě tak již stalo, mohu jí jedině pogratulovat. První rok, je tzv. oťukávání se, a hlavně máme na očích ty všem známé „růžové brýle“. „Oh můj bože mám nejdokonalejšího chlapa, nejkrásnějšího, nejschopnějšího a nejhumornějšího, jakého jsem kdy potkala“, řekne si snad každá ženská v prvním roce. Miluje ho, a snaží se aby jej milovalo i okolí a poznávalo v něm to nejlepší, co poznává ona sama. ALE, pak v přímé souměrnosti s časem se to mění. Přicházejí rozepře, dávky stereotypu, a hlavně rozdílné názory na život samotný. Trávíme s tím naším milovaným míň a míň času, protože chytáme jistou míru jistoty. A pak to přijde, osudný věk pětadvacet. Postupně se naše blízké kamarádky začnou místo debaty o vášnivém sexu, o trapasech v posteli, o flirtování a o bezhlavých pařbách na diskotékách zaobírat otázkami vdavek a dětech. Najednou se to na nás sesype a nikdo nás nevaruje, jak to bude psychicky náročné. Vy se vdávat ještě ale nechcete, vy si ještě bortit své dokonalé tělo dítětem nechcete, vy si chcete stále užívat a chcete se bavit o prekérnostech a maličkostech. Ale nátlak je stále silnější. Je ti 25! „Měla bys už mluvit se svým přítelem o dítěti. Podívej na mého ročního Honzíka, co já bych si bez něj počala“. Z druhé strany slyšíte: „Tak jsem se rozhodla si vzít Pepu, je úžasný, do orka chceme dítě, už by si nad tím měla taky přemýšlet!“ … a je to pořád dokola. Té se narodí dítě, tamta se vdala, tamta se chce vdávat. Tak nás společnost uvede vlastně tímto do přemýšlení. Chci se vdávat? Chci mít dítě? Jsem na to připravená? A hlavně je na to připraven můj partner? A pak se odstáváme k otázce, šmarja je vůbec ten se kterým teď žiju ten pravý na to, abych s ním vůbec tyto otázky začala probírat? Je schopnej vydržet nátlak nově narozeného dítěte? Je vůbec schopnej uživit nás? A vlastně, je vůbec schopnej? Teď začnete seskupovat všechny možné dosavadní zkušenosti. Ivan byl takový, Karel byl vášnivý, Tomáš…Ach Tomáš, ano ten by se roztrhal pro rodinu, ale zase by nám nevěnoval tolik času. Shrnujete si postupně svůj život, a své životní dosavadní partnery. U některých je toto přemýšlení zdlouhavé, ale některé toho zase tolik neprožily. Tak jak teď z těch otázek nad hlavu ven?
A je konec. Konec rozjímání s partnerem. V hlavě máte tolik otázek, kolik se jich tam jen může vejít. Cokoliv Váš doposud milovaný partner udělá hned si říkáte „proč to tak dělá, a jestli by to nemohl udělat jinak?“ Postupně se začnete ztrácet, až jednou… až jednou to nevydrží a zeptá se co se děje. Vám to akorát tak pomůže, se z těch šlamastyk vypovídat a zpustíte: Chtěl bys děti? Kolik? Chceš spíš kočárek modrý nebo červený? Chceš si mě vzít, nebo co se mnou smýšlíš dalších 5 let? Jsem pro tebe vážný vztah nebo jak to se mnou myslíš? Koupíme si byt nebo chceš dům? - Ou, začnete plácat páté přes deváté, až se objeví jeho vyděšený výraz, který vás nemile zaskočí. A vy už ze sebe jen vyplodite tu značně chlapama nepochopitelnou otázku: Máš mě ještě vůbec rád? 
A tímto jste skončily. Každý chlap to vezme jako útok na jeho osobu, chcete po něm urychleně rozhodnutí zda vztah je vážnej. Dostanete jej do rohu, ze kterého v tuto chvíli nemůže ven. A to je pro muže to nejhorší. Tolik informací najednou. Takovýto výplach obav žen, které se s tímto „svěří“ svým partnerům obyčejně končí špatně. A to mé drahé dámy, nemáme zapotřebí. Některé ty děti ani zatím nechtějí, některé ty vdavky ani zatím nechtějí. Ale právě vliv naší společnosti, nás dovede k tomu to řešit. Potřebujeme ihned, teď hned, nyní, dnes.. vědět, jak na tom jsme. Ale právě až tento neúnosný nátlak, těch, které ty smrady (děti) už mají, a pořád nám to vesele připomínají.

Takže, buďte sami sebou. Myslete jen a jen na sebe. Pokud se vy nechcete vdávat, nikdo na vás nemůže tlačit. Nechť všechny vaše přítelkyně a známé jsou vdané, nechť všechny vaše kamarádky jsou těhotné, ale pokud vy sama to tak necítíte, tak přece nic nemusíte. Nemusíte být těhotná úplně přesně na den stejně jako vaše sestra, nemusíte se vdávat protože do třiceti by se to prej mělo. Jste to vy, svobodná a krásná. Jste to vy a nikdo jiný za vás nebude žít váš život. Nezatěžujte zbytečnýma otázkami svého partnera pokud to opravdu vy tak nechcete. A spekulujete-li nad otázkou zda ten Váš je ten pravej? Tak proč s ním doposud jste?
.