Sen ve snu...

Tak se vracíme z osmidenní dovolené v Itálii. Já, můj muž samorost a naše dvě krásné ( jak jinak) děti. S manželem spolu už dva dny nemluvíme. Já, protože mě jako obvykle naštval, tak mlčím a on protože mlčím, tak se naštval. No co dodat …. Oba jsme mlčenlivý typy :-) . Naše děti nemlčí. Naopak. Tuhle situaci si užívají. Obě totiž jsou v době mlčenlivosti rozmazlovány. Manžel upřednostňuje svého 11-ti letého syna z prvního manželství a já naší 3-letou dceru. Oba situaci znají a umí ji dokonale využít.

Naše dovolená byla autem. Cestu tam odřídil manžel sám. Vystřídat prý nepotřebuje, i když já řídím dobře ( ne jako ženská a už vůbec ne jako blondýna). Pokud na manžela přijde slabší chvilka, stačí mu zastavit a na hodinku zavřít oči. A pak? Jede se dál.

Při zpáteční cestě to na něj přišlo v jednu hodinu v noci. Jen jsem očkem v polospánku zjistila, že přijíždíme na odstavné parkoviště, kde na jeho začátku stojí jen jeden kamion. Zastavujeme na druhém konci. Manžel si musel dát ještě cigaretu před spaním, když slyším : „Haló vy, ano, asi neslyšíte jak máte zvuk auta?“..... Co? Jaký zvuk auta?.... To už k nám přicházel od kamionu muž. Manžel se k němu otočil, potáhl z cigarety a v tu chvíli ho zasáhl výstřel. Můj muž zmizel za dveřmi auta. Ztuhlá se dívám do míst, kde před chvilinkou ještě stál. V tu chvíli mi to dochází…. Pryč!!! Děti!!! Rychle pryč. Snažím se přesednout na místo řidiče, když v tom zahlédnu, že neznámý stojí vedle auta a vím, že je pozdě………….

Vyhrkli mi slzy. Takhle živý sen jsem už dlouho neměla. Slyším, jak manžel vedle mě pochrupuje a o dětech ani nevím. V tom někdo zaklepe na okýnko u řididče. No a je to tady. „Co to?“ Probudil se hlas vedle mě. „Honzo neotvírej….“ „Nešil!“ Ztěžka jsem zašeptala: „Má zbraň.“ Honzovi to asi nedalo, protože zařadil, sešlápl plyn a ruku položil na klíček v zapalování. „Honzo, proč má ruku za zády?“ „Nech toho!!!“ Levou rukou stáhl o kousek okénko: „No?“ Neznámý se naklonil, modrý oči, hnědý knírek: „Se omlouvám, nemáte zapalovač?“ Honza se usmál: „Zapalovač….“ Sudal ruku z klíčku v zapalování a natáhl se ke spodní přihrádce u řadící páky. Během jedné chvíle se Honza podíval zpět, v ruce neznámého se zpoza zad objevuje zbraň a Honza se pokouší startovat…..

„Šéfe, tak čtyři osoby, všechny čistý průstřel. Ale jestli nejdřív narazily do stromu nebo se předtím střílelo, to zatím nevíme.“ „Hm, tady před 5 lety někdo popravil celou rodinu vracející se z dovolené, měli sem tenkrát dát kamery. Je to tichý, odlehlý místo a málo osvětlený.“ „Jo kamery tu jsou, už jsem volal bezpečákům, ale nic tam nemají. Jen to auto tady stálo, najednou vyrazilo a narazilo do toho stromu. Šéfe, je to jasný. Bude to vražda a sebevražda.“ „A zbraň?“ „No to je jediný co nesedí. Tu nemůžeme nikde najít....“

Vím, asi žádný zázračný objev. Ale mít sen ve snu a probudit se za stejné situace na neosvětleném parkovišti, stálo za to. Přes půl hodiny jsem sledovala, ve světlech aut z dálnice, jestli se k nám někdo neblíží. Proč? Protože moje sny se většinou plní. (Naštěstí jen většinou). A proč jsem nevzbudila manžela a neodjeli jsme? I přes ten strach… jsme prostě mlčenlivý typy ;-)