přidáno 01.09.2011
hodnoceno 1
čteno 840(4)
posláno 0
Probudil se, ale oči neotevřel. Ležel nehybně a poslouchal ticho, které jej obklopovalo. Napůl očekával návrat spánku, ale ten nepřicházel.
Konečně rozloupl víčka. Obestírala ho tma prozářená jen stříbrem měsíce. Posadil se na lůžku, do chodidel ho zastudila chladná dlažba
Rozhlédl se tmou. Ne, byl sám a přesto, něco bylo špatně. Na okamžik znovu zavřel oči. Hlavu naklonil ke straně, jakoby naslouchal. Tentokrát ovšem nezkoumal okolí, ale své nitro. Ten podivný pocit, už kdysi cítil. Náhle prudce vydechl a doširoka otevřel tmavé oči.
„Přišel čas,“ pronesl do ticha a vstal.
Zvolna se přesunul k vysokému oknu. Na noční obloze se třpytily hvězdy. Stejně jako tenkrát. A přesto vše bylo jiné. Pomalu si promnul bledou jizvu na tváři. Pocit v jeho nitru sílil, ale on neměl strach.
Dávno mu přivykl, vlastně si přesně vzpomínal, kdy ho cítil poprvé a najednou si nebyl jistý, zda ho od té doby vůbec opustil. Přikývl, na rtech mu na okamžik zahrál úsměv.
„Jsem připraven,“ zašeptal.
Klidně čekal s pohledem upřeným ke hvězdám. Klika za jeho zády se pomalu pohnula.

Za okny se plazila tma a poskytovala svou utěšující náruč všem, kteří ji potřebovali.
Aderano pomalu vstal. Plamen svíčky se při jeho pohybu zatřepetal jako noční můra, okamžik na tom se sklonil pod dotekem teplého dechu. Světlo zhaslo. Mladík si zvolna protáhl ztuhlou šíj a zhluboka nasál ledový vzduch. Poté se pomalu odvrátil od oltáře a opatrně vklouzl do jídelní síně.
Svatební hosté se už dávno rozešli, a ti kteří bydleli příliš daleko, mírumilovně pochrupávali tam, kde našli místo.
Nebo spíš tam kam je v opilosti nohy donesly. Pomyslel si Aderano a s mírným pobavením si všiml páru nohou, jejichž majitel mizel kdesi pod ubrusem.
Velice opatrně proklouzl uličkou mezi stoly. Pravou rukou si přidržoval meč na boku, aby se ujistil, že nepředpokládaný zvuk nikoho neprobudí. I když vzhledem k stavu v jakém se většina z hostů nalézala, se to zdálo být zbytečné.
Pro sebe se usmál, Vše jde jak má. V momentě, kdy dovolil spokojenosti, aby se mu usadila v mysli, oddělila se od stínů ženská postava. Stříbrné světlo měsíce jí ozářilo tvář. Aderano ji okamžitě poznal. Na místě ztuhl a jeho ústa se stáhla do tenké čárky.
„Neměl bys před bohy předstupovat ozbrojen.“ pronesl jemný hlas.
Mladík si olízl suché rty. „Ty bys zase měla být u manžela. Každý máme něco.“
Stačilo jí pár kroků, aby mu zatarasila cestu. Stáli naproti sobě a zcela bez hnutí si hleděli do očí. Mladá nevěsta hledala v bratrově tváři pravdu. Trvalo to jen okamžik, než sklopila zrak před jeho onyxovým pohledem, přesto jim to připadalo jako věčnost.
„Nevěřím, že to skutečně chceš udělat,“ zašeptala. Ta slova se však chvěla nejistotou.
„Opravdu.“ Jeho hlas se náhle zdál stejně chladný, jako sníh ležící na horkých pláních.
Chviličku, snad ze zdvořilosti, než z jakéhokoliv jiného důvodu, čekal na odpověď. Jen mírně pozvednuté obočí dávalo najevo, že už ji dávno zná.
Napjaté ticho se prodlužovalo. Ani jeden to nedal najevo, ale oba věděli proč tomu tak je.
Její oči se vpíjely do jeho tváře. Zůstávala však tichá a nehybná, nemohla říct, že nemá pochybnosti, lhala by.
Konečně uhnula pohledem. Aderano popošel blíž. Ucítila jeho svalnaté paže na ramenou. Jemně ji odstrčil z cesty.
Slyšela, jak ji minul, a věděla, že každý jeho tichý krok jej nese blíž ke dveřím a dál ke smrti, o jejíž jistotě nepochybovala.
Aderano za sebou zaslechl vyplašené zalapání po dechu.
„Takže otec měl pravdu, ztratil jsi víru v bohy.“
Nechtěl se zastavit, proklel se za to hned v okamžiku, když to udělal, ale nemohl ji nechat v nevědomosti. Sklonil tvář k zemi. Pravou rukou nerozhodně svíral kliku. Druhá dlaň se mu mezitím bezděčně svinula v pěst.
Zoufalé ticho proťal ledový hlas. Dál studil, ale byl zvláštně tichý, jemnější. Jakoby se jazyk bránil přiznat, jakoby ta slova způsobovala bolest. „Ne, mýlil se.“ Slyšel, jak se Alegra za jeho zády nadechla, cítil v nitru její radost. Rychle zvedl paži, aby to zarazil.
„Mýlil se, ve skutečnosti jsem v ně nikdy nevěřil.“
Dveře se se zaskřípěním otevřeli. Urostlá postava splynula s temnotou. Odešel bez rozloučení, bez jediného ohlédnutí. Nesnášel její slzy.
přidáno 28.09.2011 - 15:39
Začátek měl trošku pomalejší rozjezd. Neuměl jsem se nějak dostat do scény protože jsem si žádnou neuměl představit. Ale jako rozjezd je to dobrý.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Labyrint : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Hon - 2. část
Předchozí dílo autora : Hon

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Mlčeti Zlato
» narozeniny
In.D r e a m [13], Lubinla96 [5], rudla [12], Mattaku [11], frusciantes [9]
» řekli o sobě
journeyman řekl o Severka :
Severku sice neznám osobně, viděl jsem ji na přibližně přesně jediné fotce (s prostějankem). Jedinej kontak, co spolu máme, je ten, že ji čtu. A stojí to sakra za to. Nejkvalitnější široko daleko. (Ano, toto je reklama!)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku