přidáno 29.08.2011
hodnoceno 1
čteno 878(4)
posláno 0
Chladný měsíční srpek slabě prozařoval mléčnou mlhu a jeho stříbrné paprsky jemně hladily vyšlapanou stezku. Lovec téměř obřadně přejel ukazováčkem po mělkém otisku bot. Tiše se zasmál a upnul zrak do mlhy, kde se mu stopy zvolna ztrácely.
Pomalu se postavil. Ze stínu kdesi za jeho zády se ozvalo krátké zavytí. Chvíli trvalo, než se odtamtud s tichým šelestem vynořily dvě další postavy.
Nevysoká dívka těkala ledovýma očima po okolí a neustále si pohrávala s řemínkem, kterým měla upnutou kuši. Její nervozita ostře kontrastovala s klidem muže, jenž jí stál po boku, stále zpola skrytý ve stínu stromů. Právě on držel na vodíku původce předchozího vzruchu. Párek šedých loveckých vlků po sobě chvíli chňapal zažloutlými tesáky a tiše vrčel.
Pak ztichli a začali větřit. Mohutné svaly na stopařových pažích se dmuly námahou, přesto se v mužově tváři nepohnul jediný sval, jakoby si toho ani nevšiml.
Lovec oba příchozí pozdravil krátkým kývnutím.
Zatímco ledooká neváhala s odpovědí, stopař jej okázale přehlížel. Jeho zrak se vydal po stopách, pak se jeho pozornost stočila ke keřům lemujícím stezku a na okamžik ulpěla na prasklé větévce holého keře. Teprve po dokončení průzkumu vzal na vědomí přítomnost lovce.
„Našel jsi něco?“
Mladší muž se neobtěžoval odpovědět, ale v zelených očích mu divoce zajiskřilo. Zvolna pozvedl ruku. V sevřené pěsti se zatřepetal nenápadný útržek bělostné látky.
„Vypusť vlky!“
Šedivé šelmy radostně zavyly, když se ocitly bez svých pout a rozběhly se po stopě. Černé čenichy přitisknuté k zemi. Stopař se za nimi bez prodlení vydal a dívkou mu šla v patách.
Lovec opět osiřel. V mladé tváři se usadil stín. Ještě jednou se ohlédl na cestu, jež ho přivedla ke konci. Nad kořenem nosu se mu objevila nepatrná vráska.
„Nikdy jsem nechtěl, aby to došlo tak daleko.“ zašeptal a vzhlédl k mlhou zahalenému měsíci. „Jen doufám, že ty to nenecháš zajít, ještě dál.“
Pomalu sklonil hlavu a vydal se vstříc ledové pustině vlastního osudu.

Rychle přeběhla mýtinu, její postava zahalená v bělostné kožešině rozvířila mlhu a zazářila v měsíčním světle jako prazvláštní stín. Jen okamžik na to se opět rozplynula v přítmí lesa.
Věděla, že ji pronásledují vlci a věděla, že tihle za ní nejdou z pouhého hladu. Tohle volání znala víc než dobře. Táhlé zavytí ji přinutilo k ohlédnutí. Levá ruka jí automaticky sjela k jílci meče. Na okamžik vše ztichlo a pak se zvíře ozvalo znovu, o něco blíž. Silou vůle se donutila ke klidu a povolila křečovité sevření zbraně. Ještě nepřišel čas se jim postavit.
Vyrazila kupředu, nebylo na co čekat, hon již započal.
Překážky spatřila vždy okamžik předtím, než se přiblížila natolik, aby do nich vrazila. Nohy jí na zledovatělém povrchu podkluzovaly, i tak se jí však dařilo přeskakovat padlé kmeny i některé kameny. Dalším se vyhýbala s obratností ještěrky, přesto se nedokázala vyvarovat všech zdržení. Větve jehličnanů spletené v podivném tanci jí překážely v cestě a bránily jí běžet rovně, Na oděvu se jí objevilo několik drobných trhlin, přesto nezpomalila.
Náhle tmu proťal rychlý záblesk, překvapeně zamžourala po původci podivného úkazu. Holá větev trčela do světa jako pařát utopence a výhružně sebou kmitala. Žena se překvapeně dotknula krvavého šrámu na své tváři. Tentokrát to přešla rozhořčeným odfrknutím a výjimečně si odpustila vzteklou nadávku, jež se jí drala na rty. Kapky rudé krve jí pomalu stékaly k ústům, ale ona si jich nevšímala. Na to nebyl čas. V uších jí hučela krev. Veškeré zvuky se ztrácely ve zběsilém tlukotu jejího srdce a v zoufalé snaze popadnout dech.
Od podrážek bod odletěla sprška stříbrného sněhu a sletěla hluboko do nitra propasti. Pomalu ucouvla, aby se špičkami kožené obuvi dostala dál od okraje srázu. Nevěděla, jak hluboko by spadla, ale byla pevně rozhodnutá to nezkoumat. Alespoň ne dokud existovala jiná možnost. Ještě okamžik hleděla na kousek strmé skály končící kdesi v mléčné mlze, než se přinutila odpoutat mysl od podivného nápadu.
Zhluboka se nadechla a pomalu se obrátila čelem k příchozí hrozbě. Štíhlé prsty odhodlaně sevřely kostěnou rukojeť zbraně. Už nebylo kam ustoupit.

Spatřil ji dřív než ona jeho, hruď se jí dmula námahou, ale v očích neměla žádnou únavu jen vzdor. Vlastně ani nečekal cokoliv jiného.
Všiml si, jak je pohledem zvolna hodnotí. Tmavé oči kriticky přejely nejprve přes mladou lovkyni. Stopaři a jeho vlkům věnovaly jen o špetku více pozornosti. Koutky jejích úst se při tom pohledu nepatrně nadzvedly. Pak se tvář otočila k němu, a náznak úsměvu se ztratil beze stopy. Lovec se na ženu zašklebil a pokynul jí v nápodobě pozdravu, stejně jako mnohokrát předtím.
Pod přimhouřenými víčky to zlostně zajiskřilo. „Regard.“
„Rád tě vidím, Lex.“
„Škoda, že opačně se to říct nedá.“ Ta slova nevyslovila nijak hlasitě, téměř je zašeptala. Znělo to však stejně nebezpečně jako syčení had ve vysoké trávě.
Okamžik si hleděli do očí. Nikdo se nepohnul a napětí zatím zahustilo vzduch. Na několik málo vteřin se zdálo, že se čas zastavil. Pak to opadlo. Regard pokročil kupředu. Téměř proti vůli svého rozumu.
„Nemusí to dojít až sem.“ tu větu pronesl velice tiše, tenké rty se mu sotva pohnuly. Jakoby nechtěl, aby si toho všimli ostatní.
„To záleží na tobě.“
Zavrtěl hlavou a zvolna zvedl prázdnou dlaň.
„Mýlíš se, na mně už nezáleží vůbec nic.“
Spuštěná paže se mihla vzduchem. Mlhu prosvítily žluté oči. Tasené zbraně se ve světle měsíce přízračně leskly. Z chlupatých hrdel se dralo temné vrčení, spolu s ním se ozvalo první zadrnčení puštěné tětivy.
Rudě opeřená šipka proťala vzduch podobná šarlatovému blesku a otřela se ženě o bok. Vzala sebou kus jejího oděvu. Bílý plášť zbarvila první krev. Přesto vržená dýka zasáhla svůj cíl s tvrdou neúprosností. Šedé zvíře přidušeně vyštěklo a se dvěma překvapenými kotrmelci skončilo na zemi u nohou svého kata. Od bezvládného těla se zvedl obláček třpytivého sněhu. Okamžik se vznášel mezi nepřáteli, než klesl zpět na vlčí kožich a pokryl jej stříbrem, jako popel dávno mrtvého fénixe.
Mezitím se druhá šelma přiblížila dostatečně na to, aby mohla podniknout vlastní útok. Ladně uskočila před krátkým seknutím a s hrdelním vrčením vyrazila kupředu. Bojovnice se ani nestačila otočit. Zažloutlé tesáky jí lehce pronikly prošívanou vestou a zabořily se do masa pod ní.
Elex bolestně vykřikla a klesla na kolena. Meč jí vyklouzl z ochromené paže. Zvíře skouslo silněji a téměř hravě pohodilo hlavou. Dívka stěží uzamkla další výkřik za zsinanými rty. Cítila v očích hořkost zrádných slz, raději je zavřela.
„Zdá se, že je konec.“ zapředla ledooká lovkyně. Stopař lehce přikývl, na znamení souhlasu, a pomalu pokročil kupředu. Zarazil ho však pohled do tváře bojovnice. V očích, které se prudce otevřely, nenacházel nic z toho, co očekával.
Navzdory bolesti, kterou musela cítit i situaci, v níž se nacházela, v nich nečetl strach. Viděl jen chladné odhodlání.
Pohnula se překvapivě rychle. Šedé tělo jí přeletělo přes záda. Chlupatá morda sklapla na prázdno. Vlčí hrdlo proklála štíhlá dýka. Krev zvířete se smísila s tou lidskou.
V smrtelném zápase, jako by se ti dva tvorové spojili. Dravčí úsměv, kterým dívka obdařila strnulou trojici, si ničím nezadal se šklebem, jež poslední okamžiky života vyčarovaly na tváři vlka. Usmívala se na ně a okraj skály se náhle zdál přitažlivě blízko. Ne, opět neviděla jinou možnost.
Regart první pochopil, co chystá. Vrhnul se kupředu ve stejný okamžik, kdy udělala pozpátku kotrmelec. Zmizela mu kdesi v mléčném oparu.
Lovec zůstal stát na okraji srázu. Sledoval zvolna se pohybující rozvířenou mlhu. Jeho šeptem vyřčená otázka zanikla v poryvu větru. Nevadilo to. Nečekal na ni odpověď. Věděl, že by ji stejně nikdy nedostal.
přidáno 17.09.2011 - 10:30
zaújmavé dielo :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Hon : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Labyrint
Předchozí dílo autora : Hranice smrti

»jméno
»heslo
registrace
» narozeniny
Alasis [10], juliette8 [9], Ajaks [14], ioreth [12], nadja204 [11], Havíř [6], Krusaidr [3]
» řekli o sobě
Adrianne Nesser řekla o veronika :
veru.. nemam slov. sqela holka. vzdycky me nejvic podrzi. nikdy bych neverila, ze muzu mit rada nekoho, koho znam z netu. a jeji tvorba? ctete ctete ctete! rozhodne to stoji za to! ;):-)*
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku