Hlavně každý sám

sedíme v altánku
zdobeném, dřevěném
kouknem se pod sebe
a je tam vše
čím před chvílí jsme procházeli
tak maličké

všude kolem nás
prší teď naše slzy
šlapeme na hromadě všeho
co létalo nám nad hlavou
jen jediný špatný krok
a spadnu do neznáma,
které tisíckrát už jsem viděla

říkáš "ne", vždy, když potřebuji "ano"
zdá se mi, že někdo vzal mi vzduch
ukradls mi žebřík, tak hoď alespoň lano
jako předtím zrak a sluch,
nemůžeš mi ho zakázat

už za pár dní
začneme zase žít
normálně
ve všech z těch milionů
stereotypů
a hlavně každý sám