Oko hurikánu

Oko hurikánu
„Karle, ty kouříš!“ Vykřikla s údivem malá, asi dvacetiletá dívenka. Karel seděl na polorozbořené zídce a s nepřítomným výrazem, aniž by se na ni povídal, odpověděl. „Jen když jsem v prdeli Jano a to já jsem za těch několik let, co běhám po zemi mockrát nebyl.“
„A co se stalo tak vážného, že téměř zatvrzelý nekuřák si tady pokuřuje a má výraz, jako kdyby spatřil ducha?“ Zeptala se Jan se soucitným výrazem v obličeji. Karel dlouze popotáhl ze své cigarety. Kouř chvilku držel v plicích a pak pomalu vydechl. Z úst i nosu se mu přitom vyvalil sytý bílý kouř, jež se po chvíli rozplynul v teplém vzduchu končícího jarního dne. Nic neřekl, jen upřeně koukal před sebe. Janě přišlo, jako by mlčel celou věčnost. Když už chtěla svojí otázku zopakovat, Karel odpověděl.„Víš jak nesnáším děti, ty malé haranty, kteří neumí nic jiného než otravovat člověku život?“
„Ehm, ano.“ Odpověděla váhavě Jana.
„Tak si představ Jano, že jedno čekám. Teda, já ne ale jedna holka, s kterou jsem spal, čeká moje dítě.“ Konec věty Karel zamumlal tak potichu, že mu Jana málem nerozuměla. Chvilku trvalo, než jí slova vyřčená kamarádem docvakla. Pak vyprskla smíchy a se slovy, to si děláš kozy se začala hlasitě smát.
„Jen se směj, to není prdel Jano, já jsem vážně v hajzlu. Copak to nechápeš?“
„Promiň Karle, jen jsem si tě představila jak taháš kočárek se řvoucím dítětem. To se fakt nedalo. Dítě? A zrovna ty? Tak to potěš pánbůh! Kde jsi si tu svou vyvolenou narazil?“
„Víš, že ani nevím Jano?“ Odsekl ostře Karel. Byl jsem opilý a jí jsem moc neznal. Ohnul jsem jí za hospodou, někdy po půlnoci. Byla dobrá, to jo, proto jsem jí dal také číslo - já blbec, kdybych se na to vysral, tak jsme měl o starost míň.“
„A jsi si jistej Karle, že to dítě je vážně tvoje? Přeci jen, holka co se nechá ohnout v nějaké špinavé pražské uličce nebude zrovna matka Tereza.“
„Všechno je někdy poprvé Jano. Dokonce i kurva musí někdy začít a navíc, byla taky opilá. Aby ne, zaplatil jsem jí asi čtyři paňáky a evidentně nebyla zvyklá pít. Okno aby na mě zapomněla, ale už bohužel neměla.“
„Možná jsi nezapomenutelnej milenec,“ rejpla si s posměškem Jana.
„Haleť, teď vážně nemám na tyhle srandičky náladu, jo? Spíš mi řekni co mám dělat.“
Janinu odpověď přerušil vlak projíždějící po nedaleké trati. Nastalo ticho. Oba čekali až hrozný rámus způsobený projíždějící soupravou ustane. Mezitím hleděli tak nějak do prázdna. Ani jeden neměl odvahu tomu druhému pohlédnout do očí.
Vlak přejel. Ticho však nikdo nepřerušil. Jana se sice před chvílí snažila Karla uchlácholit, vlak však jako by jí nejen přetrhl niť, ale také jí vygumoval správná slova z hlavy. Nenapadlo jí nic lepšího, než si ke Karlovi na zídku přisednout a koukat s ním na horizont. Zrovna zapadalo slunce. Byl by to nádherný okamžik, nebýt starosti, která teď visela ve vzduchu.
Jestli se čas zastavil, nebo se rozběhl raketovou rychlostí, nedovedl říct ani jeden. Pohled na hodinky by přerušil letargické poblouznění z hezké scény a muselo by se pokračovat v nelibém rozhovoru. Oba věděli, že pokračování diskuze neuniknou, ale alespoň se na chvíli mohli pokusit zapomenout na Karlovy problémy, nabrat síly a najít správná slova, kterých se ani jednomu v onu chvíli nedostávala. Bylo to jako ocitnout se v oku hurikánu. Chvilka klidu před blížící se pohromou.