(Going under)
přidáno 09.05.2011
hodnoceno 0
čteno 702(13)
posláno 0
Trochu to píchlo a pak se mi z ruky začala řinout krev.
„Žiješ?“ ozvalo se vedle mě.
Ohmatala jsem si obličej a ztěžka otevřela oči, které jsem až do teď měla pevně semknuté. Jak vidím jehlu, jdou na mě mdloby. Žiju. V téhle chvíli ano, ale žiju doopravdy? Nebo jen přežívám? Zatřásla jsem hlavou, abych rozehnala chmurný myšlenky a otočila se na Karin, co seděla na bílé plastové židli vedle postele, na které jsem ležela. Bílé stěny, bílé povlečení, bílý nábytek, zápach dezinfekce a lidi v bílých pláštích se stetoskopem na krku a s řeznickým nožem v ruce. Pokud na mě při pohledu na jehlu jdou mdloby, při pohledu na doktora upadám do těžkého bezvědomí. Aspoň mi nemusejí dávat narkózu, pokud do mě chtějí zajet jedním z těch zabijáckých nožů s dřevěnou rukojetí.
„Žiju, ale nejsem si jistá jak dlouho.“ Vyloudila sem na tváři křečovitý úsměv ala – já mám svůj život na háku a ze své potencionální smrti si hodlám dělat leda prdel, jelikož jsem cynik za každé situace.
„Prosím tě, neříkej blbosti.“ Svraštěla Karin zlostně čelo.
Ztěžka jsem se posadila. Trochu se mi motala kebule a žaludek dělal mírný kotrmelce.
„To nejsou blbosti, drahá sestro. Víš, jak to říkali v tom filmu – ´neberte život příliš vážně…stejně z něj nevyváznete živí´.“
Karin vzdychla, ale nekomentovala to. Věděla, že to stejně nemá smysl.
Stáhla jsem si rukáv svetru na levé ruce, odkud mi brali, podle toho jak jsem se cítila, snad litr krve a trochu neohrabaně slezla z nemocničního lůžka.
Odmítla jsem Karininu pomocnou ruku a vypotácela se z toho odporně bílého pokoje do ještě odpornější bílé chodby plné bacilů, zákeřných virů a nakažených pacientů. Byla jsem jednou z nich?


Byla. Byla jsem na tom údajně hůř než většina pacientů. Byla, protože na mou nemoc nebyl lék. Lék, který by zbavil moje tělo toho hnusu, který napadl můj imunitní systém a ten následkem toho selhal. I když ne, přeháním. Přece jsem byla POUZE HIV pozitivní. Ještě jsem neměla AIDS! Stavte slavobrány a slavte můj úspěch, jsem přece víceméně zdravá, ne?!
Tak přesně tohle jsem řekla Karin, když jsem vyšla z ordinace a ona z mého výrazu jasně poznala, která bije.
Objala mě a rozplakala se.
„Hm, tak to moc nezabralo.“ Vzdychla jsem, opřela si bradu o její rameno a zírala do zdi.
Z toho jak se mi pláčem otřásala v náruči, mi začaly vlhnout oči. Honem jsem zatlačila možné slzy a pohladila Karin po zádech.
„Zlato, neplač. Všechno bude v pořádku.“ Těšila jsem ji.
Podívala se na mě s popotahováním: „Těšit mám přece já tebe a ne ty mě.“
Rukou jsem jí utřela mokré tváře a pak se usmála: „Neboj, dají mi léky a navíc,“ mrkla jsem na ni, „černá ti přece vždycky slušela.“
Karin se hlučně vysmrkala do kapesníku a po mé poslední větě se znovu rozbrečela…


Léky. Léky. Léky. Nejčastější slovo…jediné slovo. Karinina nejčastější věta, jestli jsem si je nezapomněla vzít. Teď už to vím. Nežiju. Přežívám. Mezi čtyřmi stěnami. Karin a její věčný strach, abych nechytla chřipku a moje obavy, abych ji nějak nenakazila…
Seděla jsem u stolu a čmárala na papír. Seznam věcí, který jsou potřeba zařídit, až tady nebudu. Morbidní styl zábavy. Vlastně nevím, proč to píšu. Ale…člověk se má připravit na všechno, a když zubatá skoro klepe na dveře, je lepší být připravený a připravit na to i ostatní a hlavně jim ulehčit práci s případným nebožtíkem.
Na druhou stranu papíru jsem napsala Karin vzkaz, že jdu ven.
Začínaly první mrazíky a já se vydala na Václavák. Seděla jsem na schodech u Koně a pozorovala frmol kolem. Připadala jsem si v té mase tak nicotně. Malinkatý lidský červ s hostitelem v těle. Vlastně bych za něj na jednu stranu měla děkovat. Při nejlepší vůli se nedožiju stáří. Toho období v lidském životě, kdy tělo začne chřadnout, na obličeji se objeví hluboké vrásky a z očí se vytratí chuť bytí…


„Můžeš mi říct, kdes byla tak dlouho?!“ vyjela na mě Karin, jakmile za mnou zaklaply vstupní dveře bytu.
Chtěla jsem jí dát pusu na přivítanou, ale zarazila jsem se a místo toho si začala sundávat rukavice.
„Byla jsem venku. Přece jsem ti nechávala vzkaz.“ Řekla jsem se zrakem upřeným na své zmrzlé prsty.
„Vzkaz. Jistě…na seznamu s pohřebními kecy! Můžeš mi říct, proč to sepisuješ?“
Pokrčila jsem rameny: „Jen tak, pro zábavu.“
Karin začala pěnit: „Můžeš se přestat tvářit, že ti to je všechno úplně jedno? Můžeš se začít chovat konečně trochu zodpovědně? Víš, jakou hnusnou chřipku můžeš chytit, když budeš takhle vysedávat u Koně?!“
„Jak víš, že jsem byla zrovna tam?“
Trochu zkrotla: „Znám tě. Vždycky jsi tam chodila, když tě něco trápilo….“
„Karin…“ začala jsem, ale ucítila jsem cosi pod nosem. Přejela jsem si po něm hřbetem ruky.
„Alex, teče ti krev.“ Přispěchala ke mně s kapesníkem.
„Nechoď ke mně!“ odstrčila jsem ji a zavřela se rychle v koupelně.
„Alex, otevři! Slyšíš?!“ bušila na mě, ale já nereagovala.
Zasvinila jsem celý umyvadlo od zakrvácených rukou, jelikož jsem u sebe neměla kapesník a ven by mě pro něj nikdo nedostal ani heverem. Nakonec jsem strhla z věšáku ručník, připlácla si ho k nosu a svezla se vedle vany.


Tu noc jsem strávila v koupelně na zemi. Bála jsem se. Bála jsem se jít si lehnout vedle Karin, kdyby mě to krvácení znovu přepadlo.
K ránu jsem celou koupelnu umyla, vydezinfikovala SAVEM a zakrvácený ručník zabalila do igelitky a hodila rovnou do kontejneru.
Do ložnice jsem se připotácela celá pobledlá. Začínala se do mě dávat zimnice. Ani jsem se nebránila tomu, když mě Karin vmanévrovala na mou polovinu postele, zabalila mě do deky a uvařila mi horký čaj s citrónem.


Chytila jsem pekelnou rýmu. Skoro nic necítím. Karin do mě cpe vitamíny horem dolem. Kdyby mohla, tak mě do nich snad nakonzervuje.


Už je mi líp, dokonce chodím ven na krátké procházky. Na delší mě Karin pustit nechce. Ta její péče až za hrob…a to doslova. Ta by mě snad i jako mrtvolu zabalila do kožichu, abych nenastydla.


Začal prosinec. Po Praze poletovaly první drobné vločky, které po dopadu na chodník tvořily mírný poprašek. Mohli jsme skákat radostí. Kdo by řekl, že sníh dojde až sem.
Ovázaná tlustou pletenou šálou (Karinin vlastnoruční výrobek) jsem se vracela od doktora z pravidelné kontroly domů.
Prohlížela jsem si výlohy, některé už vánočně vyzdobené a uvědomila si, že ještě nemám nic pro Karin k Vánocům.
Nakonec jsem zašla do knihkupectví a probírala se regály plnými knih. Karin knížky milovala na rozdíl ode mě. Mně to přišlo jako ztráta času dřepět nad nějakými duševními výlevy. Pisálci se objevovali v hojném počtu jako houby po dešti a zaplavovali trh svými rádoby kvalitními výtvory.
Jedna z té kupy mě však přece jen zaujala. Název mluvil za vše: „Jak žít s HIV pozitivním člověkem.“ Převracela jsem ji z jedné strany na druhou, až sem ji nakonec donesla k pokladně a nechala si ji zabalit do vánočního papíru.
Jelikož se mi domů moc nechtělo, zašla jsem ještě na Staromák a tam narazila na možného původce všeho. Chtěla jsem se otočit a co nejrychleji zmizet, ale bohužel mě zaregistroval a po pár dlouhých krocích dohnal.
„Ahoj Alex,“ chytil mě za ruku, „dlouho jsme se neviděli.“ Cenil na mě v úsměvu nikotinové zuby.
„Nazdar.“
„Co tak nepřátelsky?“ stále se zubil. „Nezajdem na jedno?“
„Nepiju.“
„Ty?? Dala sis přednovoroční předsevzetí nebo co?“
„Nemůžu. Není mi to doporučováno.“
„Jak ti to není doporučováno?“ nechápal.
„Od doktorů.“ Odpověděla jsem s ledovým klidem. Zatím jsem se držela, ale nevěděla jsem, jak dlouho to ještě vydržím bez toho, abych po něm skočila a vyškrábala mu obě oči, i když jsem si nemohla být jistá tím, že on může za můj momentální zdravotní stav.
„Hm,“ udělal a zapálil si cigaretu, „proto je radši nevyhledávám. Jakmile k nim jednou zajdeš, zajdeš doopravdy a vynesou tě leda tak nohama napřed.“ Řekl a vyfoukl mi do obličeje oblak kouře.
„Ale cígo si se mnou dáš, ne?“ natáhl ruku.
Zavrtěla jsem hlavou.
„Teda Alex, ty snad jdeš do sebe nebo co.“ Zakroutil v úžasu hlavou.
„Do sebe, no. Od tý doby, co mi řekli, že mám HIV, mi nic jinýho ani nezbejvá.“
Místo toho, aby vyfoukl další oblak, mohutně se rozkašlal.
„Co-cože??“ dostával ze sebe a měl co dělat, aby si nevykašlal plíce.
Se škodolibým úsměvem jsem ho pozorovala. Nějak ti sklaplo, chlapče.
„No nic, už musím, tak se měj a vše nej do novýho roku, pokud to bude jen trochu možné.“ Řekla jsem mu celému zkoprněnému a odcházela. Po pár krocích jsem se přece jen otočila. Pořád stál na stejném místě, celý zelený. „Možná bys měl o návštěvě u doktora vážně uvažovat!“


Přehrabovala jsem se vidličkou v obědu, co mi Karin připravila a přemýšlela.
V chodbě klaply dveře a ve dveřích kuchyně se objevila jmenovaná.
„Ahoj.“ Hnala se ke mně a vlepila mi pusu na tvář.
„Vrchol sexuality.“ Odfrkla jsem ironicky.
Znovu se ke mně nahnula a začala mě jemně líbat. Když se však mých rtů dotkla jazykem, prudce jsem sebou trhla, div, že jsem netřískla hlavou o zeď.
„Takhle ne.“ Řekla jsem. „Takhle UŽ ne.“
„Sliny by přece neměly ničemu vadit.“
„Sliny ne, ale nečetla jsi snad brožuru? Francouzáky jsou vstupenkou do pekla.“ Ušklíbla jsem se s pohledem zabodnutým do talíře rajské omáčky s těstovinami.
Noc. Temná a nepropustná. Na zdi se míhaly kužely světel projíždějících aut. Pozorovala jsem tu hru světla a tmy, černé a bílé, zdraví a nemoci.
Kde jsem já? Jsem na jakési šedé cestě mezi tím…jsem na cestě ke tmě.
Z přemýšlení mě vytrhla moje drahá polovička, které přišla z koupelny.
Uslyšela jsem šustění povlečení, ucítila jemnou vůni pomerančového sprchového gelu a její ruce na svých bocích. Přitiskla se na mě zezadu a objala mě kolem pasu.
Se zavřenýma očima jsem vnímala její blízkost každým atomem své kůže. Měla jsem ji tak moc ráda…tak moc, že jsem udělala to, co jsem udělala…
Vymanila jsem se z jejího objetí a posadila se.
„Co se děje?“ nechápala. Posadila se taky a dala mi pusu na krk.
Ošila jsem se.
„Alex?“
„Nech toho.“ Řekla jsem.
Znovu mě políbila. „Čeho?“ zeptala se potom a v hlase jí byl slyšet smích.
„Tohohle!“ zavrčela jsem a vstala.
„Vadí ti to snad?“ zvážněla.
„Jo, vadí.“
„No tak zlato, pojď si lehnout.“ Zkusila to ještě jednou, ale bezvýsledně.
Otočila jsem se na ni: „Měla by sis to konečně připustit.“
„Připustit co?“
„Že nic nebude. Teď ani nikdy jindy.“
„Neboj, brožurku jsem četla. I kapitolu o dodržování pravidel bezpečného sexu.“ Usmála se.
„Nebudu s tebou spát!“ zakřičela jsem na ni.
Strnula.
„Nebudu! Už NIKDY, tak to vem, kurva, konečně na vědomí! Je konec, konec partnerského života, konec veškerých intimit, konec jakéhokoliv kontaktu!“ naštvaně jsem popadla polštář, deku a šla si lehnout do obýváku na gauč.


V půl jedné v noci telefon. Poslepu jsem nahmatala mobil.
„No?“ zachraptěla jsem do něj rozespale.
„Alex?“ ozval se známý hlas.
„Nikolo?“
„Jo, to jsem já. Musím ti něco říct…“ nedopověděla a propukla v pláč. „Já…jsem HIV pozitivní.“
„Co?“ najednou jsem byla dočista probraná.
„Byla jsem na testech. Volám ti proto, aby sis na ně radši zašla taky, abys nebyla třeba…“ další příval pláče.
„Niki, já už na nich byla…“
Moje odmlčení jí došlo.
„Ježiši…,“ vydechla, „…já si snad něco udělám…“
„Niki, vzpamatuje se, proboha!“ vyjela jsem na ni, ale nezabralo to. Nezabralo nic. Pořád brečela a mlela sebevražedný hemzy. Nakonec jsem jí slíbila, že se u ní zastavím. Bála jsem se, že by z rozrušení vážně mohla udělat nějakou blbost.


„Kam jdeš?“
Karin. Stála v noční košili ve dveřích do obýváku. Má lehký spaní, dokáže ji vzbudit i tikot budíku.
„Musím si něco zařídit. Vrátím se až ráno.“ Oznámila jsem jí mezi tím, co jsem si narychlo natahovala džíny a házela na sebe mikinu.
„To snad nemyslíš vážně? Kdo ti to volal?“
„Nikola, musím k ní zajít.“
„To si ze mě děláš srandu nebo ti vážně přeskočilo?! Ty jdeš v jednu ráno za svou bejvalkou??!“
„Musím! Pak ti to vysvětlím. Pa.“ Chtěla jsem kolem ní proklouznout, ale stála ve dveřích jako beran a nevypadala na to, že by se chtěla hnout z místa.
„Karin, uhni.“
„Nikam tě nepustím.“ Řekla rozhodně.
„Nemůžeš mě tady držet jako věžně.“
„Proč za ní jdeš?
Vzdychla jsem: „Má to taky… Asi jsem to nechytila od těch feťáků, ale od ní. Teď vyhrožuje, že si něco udělá.“
Karinina bojovnost náhle vyprchala. Upřeně se mi dívala do očí, pak sklopila zrak k zemi a ustoupila mi z cesty.
Naklonila jsem se k ní, abych jí smířlivě políbila, ale odvrátila se ode mě. „Řekla jsi, že už je s tímhle konec, ne? Tak si jdi za Nikol.“


Chlast, cigarety, trochu éčka…a k ránu trocha nezávazného sexu.
Tak by se dala v kostce shrnout noc, kterou jsem u Nikoly strávila.
Ráno jsem se probudila nahá v její posteli s pěknou kocovinou a s příšerným sžíravým pocitem viny. Zahnula jsem Karin…
Zatímco jsem s námahou hledala svoje svršky, každé ohnutí mi způsobovalo neskutečná muka, Nikola se pomalu hrabala z peřin.
„Brý ráno.“ Zamručela a mnula si kořen nosu.
„Kéž by bylo dobrý.“ Odpověděla jsem.
Pak jsem se na ni otočila: „Hele Nikol, tohle byla omylová noc, prostě úlet, už se to nesmí opakovat.“
Pokrčila rameny: „Jak myslíš, ale nehodíš se k ní. Nejsi jako ona. Jsi jako já. Jsme stejné. Teď dokonce víc než dřív.“
„Ale já ji miluju.“
„A to ti stojí za to, aby ses vzdala sexu a žila ve stálým strachu z toho, že ji nějak nakazíš?“
Podívala jsem se na ni a došlo mi, že jediné, co my dvě máme společného je pouze zákeřný vir, který napadá a ničí naše bílé krvinky, nic víc.
„Stojí mi za to, jako nikdo jiný.“ Odpověděla jsem a odešla.


Domů jsem se vrátila s šílenou bolestí hlavy…vlastně nejenom hlavy, bolelo mě celý tělo a nejvíc mě bolela ta zrada. Nevěděla jsem, jak se mám Karin podívat do očí.
Uvařila jsem si velký hrnek kafe a sesunula se s ním ke stolu v kuchyni.
„Ty ses teda zřídila.“ Konstatovala Karin, kterou probudilo moje štrachání.
Všimla jsem si, že měla obě oči zarudlé a oteklé od pláče a bylo mi ještě hůř.
„Sebevražda se nekonala?“ řekla cynicky a posadila se na druhou židli.
„Karin, já…“ zadrhla jsem se. Najednou jsem si nebyla jistá tím, co ji chci říct. Byla jsem si jistá jedině tím, že vím, že ona mi stojí za to, abych se některých věcí vzdala, abych žila ve stálém strachu a obavách, ale už jsem si nebyla jistá tím, jestli mám vůbec právo na to vystavovat ji takovému každodennímu nebezpečí.
„Možná bychom se měly rozejít.“ Řekla jsem proto nakonec.
„Takže ses s ní přece jenom vyspala. Já to tušila.“
„Je to kvůli tobě…kvůli tvýmu bezpečí. Nemůžu tě takhle ohrožovat.“
„Kecy!“ vyštěkla. „Normálně jsi mě sprostě podvedla a teď se to zbaběle snažíš zahrát do autu, aby ses tomu nemusela postavit čelem. Ty problémy neřešíš! Ty před nimi zbaběle utíkáš!“
„To není pravda, já tě miluju, dělám to pro tebe!“
„Prosím tě, radši mlč, nechci tě poslouchat. Jdi si za ní, jdi a předávejte si to navzájem, když vám je život tak na obtíž!“ zakřičela a pak se slzami v očích popadla kabát a třískla dveřmi od bytu.


Nevěděla jsem, kam šla. Nešla jsem ji hledat, protože po tom, co odešla, se mi udělalo tak zle, že jsem zbytek dne strávila nad záchodovou mísou, kam jsem málem vydávila celý žaludek.


Strnule jsem seděla vedle záchodu a civěla do blba. Náhle jsem si uvědomila, že jsem si zapomněla vzít prášky. Ztěžka jsem vstala a začala je hledat, i když jsem dost často měla pocit, že mi je po nich ještě hůř a záměrně je vynechávala, aniž by o tom Karin věděla. Jenže bezvýsledně. Prášky nikde. Zamžourala jsem na nástěnné hodiny a zjistila, že je devět večer. A Karin nikde. Začalo mi být úzko. Měla jsem o ni strach.
Vymačkala jsem její číslo na mobilu a čekala. „Účastník je momentálně nedostupný. Opakujte volání později.“ Mlel mi do ucha protivný hlas. Típla jsem to a odpotácela se pro bundu. Nevěděla jsem sice kam jít, ale nemohla jsem doma jen tak sedět a čekat.


Po dvou hodinách bloumání pražskými ulicemi jsem se celá promrzlá vrátila zpátky do našeho bytu. Pokud byl teda ještě pořád náš…
Karin ležela v posteli a spala! Dostala jsem vztek. Tak já ji hledám málem po celé Praze a ona si jde klidně spát, bez toho aniž by se třeba jen na moment pozastavila nad tím, že tu nejsem!
Surově jsem rozsvítila velké světlo.
Zamručela a přikryla si dlaní oči.
„Vstávej!“ stáhla jsem z ní deku.
„Co děláš?“ byla pěkně protivná.
Strhla jsem jí ruku z obličeje a lekla se jejích zorniček velikostí připomínající talíře. Pak jsem si všimla zapalovače na nočním stolu.
„Ty si zhulená?!“ zatřásla jsem s ní.
„Dej mi pokoj.“ Pokusila se po mě ohnat, ale máchala rukou kamsi na druhou stranu.
„Zhulená a jediná, která je po brku protivná jak ranní vstávání.“ Ušklíbla jsem se, přikryla ji a zhasla. Nejlepší, co jsem v tu chvíli mohla udělat, bylo nechat ji se z toho pořádně vyspat.


Ráno jsem na stole našla mou denní dávku prášků a vitamínů s hrnkem čaje.
Karin přišla domů až kolem oběda obtěžkaná taškami s jídlem.
„Ahoj.“ Řekla a začala dávat jídlo do ledničky. „Vzala sis prášky?“
Shrábla jsem je do hrsti a hodila je po ní. Jen po mě loupla pohledem a dál rovnala jídlo do přihrádek. Její ledový klid mě totálně vytáčel. Vzala jsem lahvičku s léky, která stála na stole, vsypala si je do dlaně a celou nálož jsem po ní mrštila.
Naštvala se: „Proč to házíš po kuchyni? Proč ty prášky rovnou nespláchneš do záchodu, když chceš tak moc umřít?!“
Popadla jsem druhou lahvičku a zamířila na záchod.
„Alex!“ Karin se za mnou rozběhla a začala se se mnou o tu lahvičku přetahovat.
„Nech mě, slyšíš?!“ snažila jsem se vymanit z jejího sevření, ale nedala se odbýt.
Svírala jsem tu lahvičku tak silně, až náhle křupla a já si o ni pořezala dlaň.
„Kurva…“ zaklela jsem.
„Co je?“ přiskočila ke mně Karin.
„Jdi pryč.“ Odstrčila jsem ji druhou rukou.
„Ošetřím ti to.“ Umínila si a snažila se mě chytnout za zápěstí, aby se mi na to mohla podívat.
„Nechci od tebe pomoct!“
„Krucinál, už s tím přestaň!! Nedělej ze sebe hrdinku! Netvař se, že ti to je všechno u prdele! Jsi nemocná, ale ještě neumíráš! Chci s tebou být, chci ti pomáhat! Kdy to konečně pochopíš?! Kdy už konečně dáš volný průběh tomu, co cítíš? Proč si nepopláčeš, vždyť je to přece přirozený!!“
Její reakce mě natolik zaskočila, že jsem zůstala stát jak opařená a najednou, z ničeho nic, se rozbrečela. Svezla jsem se na zem a vzlykavě plakala. Karin si ke mně přiklekla a pevně mě objala.
Nikdy bych nevěřila, jak úlevný může pláč být. Vždycky jsem v sobě všechno zadržovala, nic jsem si nepřipouštěla, tvářila se cynicky a silně a přitom uvnitř mě všechno křičelo o pomoc, ale nikdo to neslyšel…
„Sakra, jsi celá od krve!“ zděsila jsem se při pohledu na Karin, když moje slané potoky konečně přestaly téct.
„Okamžitě to sundej!“
„Ne, nejdřív ošetříme tvoji ruku.“ Protestovala.
„Kruci, já si konečně přiznala, že jsem nemocná a ty si konečně přiznej, že riziko nakažení tu je a není zrovna malý!“


Karin seděla na vaně jen v podprsence a já ji detailně prohlížela ruce, krk a dekolt, jestli někde nemá nějakou oděrku nebo škrábanec.
„Nic jsem nenašla…ale stejně chci, aby sis zašla na testy, slyšíš?“
Přikývla, potom se ke mně nahnula a políbila…jazykem…málem jsem zapomněla jaký to je. Chtěla jsem se jí vytrhnout, ale nenechala mě.
„Jestli toho nenecháš a budeš se pořád cukat, tak tě kousnu do rtu a budem na tom obě dvě stejně.“ Vyhrožovala mi mezi polibky šeptem.


Člověk by řekl, že po něčem takovém přijde zákonitě (v našem případě) něco jako happy end. Jenže osud si s člověkem zahrává podle toho, jak se mu zachce. A někdy až dost nemilosrdně a krutě…jako by se mu vysmíval přímo ksichtu. Tak jako tak, překvapením a zvratům ještě zdaleka neměl být konec.


Vstupovala jsem do stejné ordinace jako před pár měsíci. Do bolestně známé ordinace, kde se odehrál největší a nejradikálnější zlom mého života způsobený jednou jedinou větou: JSTE HIV POZITIVNÍ!
Ještě teď mi z toho místa šel mráz po zádech a žaludek se mi svíral tak, že jsem ho v tu chvíli musela mít velikostí vlašského ořechu.
„Dobrý den.“ Zdravil mě s úsměvem ten samý doktor, který před pár měsíci jedním dechem zbořil veškeré mé vzdušné zámky.
„Dobrý den…“ dostala jsem ze sebe a nabízené křeslo přijala s velkou úlevou, jelikož se mi z toho prostředí skoro podlamovala kolena.
Původně jsem sem ani nechtěla jít, když mi volal, abych se tu zastavila. Kdyby se mnou nešla Karin, asi bych sem vůbec nedošla.
„Nebojte se, mám pro vás dobrou zprávu.“ Usmál se na mě povzbudivě při pohledu na můj křídově bílý obličej.
Nechápala jsem. Jakou dobrou zprávu mi po tom všem může říct? Našli snad nějaký nový lék nebo léčebnou metodu?
To, co mi však řekl, by mě nenapadlo ani v tom nejdivočejším snu. Nevnímala jsem všechno, co říkal, v hlavě mi zněla opět jediná věta. Věta, která znovu obrátila můj život vzhůru nohama…nebo bych snad měla říct, která ho vrátila do starých kolejí? Ale na jak dlouho?


Z ordinace jsem se vypotácela snad ještě víc bílá, než když jsem do ní vcházela.
„Ježiši, co se stalo?“ vyděsila se Karin.
„Jsem negativní…“ zašeptala jsem jako bych se to bála vyslovit nahlas, aby to nepřestalo být pravdou.
„Cože?“ nerozuměla mi.
Ještě nevěřícně jsem se na ni podívala: „Omylem zaměnili moje výsledky s někým, kdo má stejné iniciály…jsem negativní…NEGATIVNÍ!“ Opakovala jsem stále dokola a nemohla tomu uvěřit.
Po tolika měsících, kdy jsem se připravovala na to, až se ze mě stane žijící mrtvola, se nakonec dozvím, že mými kartami nezamíchal osud, ale obyčejní pracovníci nemocnice??
Na jednu stranu jsem měla hroznou radost a na druhou jsem cítila strašný vztek. Ale i přes všechny ty zcela rozporuplné pocity jsem cítila nepopsatelnou úlevu. Najednou se mi chtělo tak strašně moc žít!


Jenže pak mi začalo být opravdu blbě. Nejdřív jsem si myslela, že to je jen nějaká viróza…
Ale pak jsem si vzpomněla na svůj úlet s Nikol! Zatmělo se mi z toho před očima.
Všechno začalo nanovo. Strach, nejistota a výčitky z toho, že pokud jsem nakažená, může být i Karin. Po tom, co mi v nemocnici oznámili, že testy omylem zaměnili a moje výsledky jsou tím pádem negativní, veškerá ochranná opatření jsme přestaly dodržovat.


Seděla jsem u okna a pozorovala dešťové kapky, jak s klapotem dopadaly na sklo okenní tabule a pak po ní tiše sklouzávaly domů.
Přemýšlela jsem, co jsem komu udělala tak strašného, že mě za to život takhle trestá. Možná jsem nemusela udělat nic, možná to tak mělo být, možná jsem to prostě měla někde napsaný.
Jak jsem nad tím tak filozofovala, rozhodla jsem se, že na další testy už nepůjdu. Pokud mám umřít, tak prostě umřu. Už jsem neměla na to nechat si znovu šťourat jehlou v žíle a pak si na pokraji zhroucení jít pro výsledky.


„Jak ti je?“ ptala jsem se za ten den Karin snad už podvacátý. V poslední době jsem ji pozorovala jak pod mikroskopem. Kdyby to bylo možný, tak bych si ji pod ten mikroskop snad i dala.
„Je mi fajn.“ odpověděla stejně jako pokaždé. „A nepozoruj mě pořád.“ Ošila se.
„Zajdeš si na testy. Už jsem ti domluvila termín.“ Oznámila jsem jí.
„Jak zajdu? Snad zajdeme, ne?“
Zavrtěla jsem hlavou: „Já už tam nepůjdu.“
„Jestli tam nepůjdeš ty, tak já taky ne.“ Řekla rozhodně.


Trochu to píchlo a pak se mi z ruky začala řinout krev.
„Žiješ?“ ozvalo se vedle mě.
Otevřela jsem oči, které jsem až do té doby měla zavřené.
Bílý strop, bílé stěny, zápach dezinfekce a Karin sedící vedle mého lůžka na bílé plastové židli. Zažívala jsem silný pocit déjà vu. Jediný rozdíl byl v tom, že tentokrát zdobil čerstvý vpich i Karininu ruku…


Uběhlo deset dní a my opět seděly v inkriminované ordinaci. Přivítal nás stejný doktor.
Hlavou se mi honilo plno myšlenek, pocitů a úvah. Ať už bude výsledek jakýkoliv, znovu nám to změní život. A pokud bude výsledek negativní, budu se sakra snažit a dělat vše pro to, aby mě tady už NIKDY neviděli!
Karin mi povzbudivě stiskla ruku. Podívala jsem se na ni a ona se usmála.
Můj výsledek byl jasný. Byla jsem (opět) HIV pozitivní…tentokrát bohužel už definitivně…

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
človiček, Mlčeti Zlato, PrimaDen
» narozeniny
GreenEyes [13], Vlaďka [13], Trdlo [13], prostějanek [13], kleirin [10], knut [8], Jakub Barcal [7]
» řekli o sobě
Severka řekla o Erien, potulný bard :
Bard, se kterým si na toulkách životem ráda povídám...dělíme se o slova...ale i o světlo...děkuji za důvěru...i přátelství...;)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku