přidáno 16.03.2011
hodnoceno 0
čteno 721(4)
posláno 0
III.

"Steve, nečekal jsem že tě ještě kdy uvidím. Povedlo se ti to?" Mezi slovy zapálil olejovou lampu.
"Já se Vám omlouvám, ale já bohužel nic nevím, byl jste jediný cíl vytyčený plánem, mnou samým sestrojeným, alespoň předpokládám... Víte nic si nepamatuji a vy jste asi jediný komu můžu teď jakkoliv důvěřovat." Steve se usadil na pohovku.
Daniels zabouchl těžké dveře pobité zevnitř plechy a usadil se do křesla. "Takže tvůj plán vyšel, jo a tykej mi, moc jsi mi toho neprozradil, ale když jsi tu byl naposled, tak před týdnem, tvrdil jsi že jedeš na takovej menší výlet a že až se vrátíš budeš jinej člověk. Že si asi nebudeš nic pamatovat."
"Aha. Nevíš co mě k tomu vedlo?" ptal se přímo Steve
"To zrovna ne, ale vím, že musíš mít hroznej hlad. Mám tu nějaké zásoby, jest-li nepohrdneš." Vstal a Steve poprvé uviděl pod jeho drsnou, větrem ošlehanou tváří úsměv. Teprve, když uslyšel o jídle dostal na něj náramnou chuť.
Zatímco Daniels zatápěl, mnul si Steve nervózně spánky. Přemýšlel nakolik mu může věřit. Musí si dobře pamatovat co mu řekne, ale stejně tak se nesmí na vše zcela spolehnout. Informace od Danielse mohou být zcesné, ale na co se může spolehnout? Na svoje vlastní pokyny? Ale vždyť musel být šílenec když si takhle vymazal paměť. Když něčemu nebo někomu věřit tak Danielsovi.
"Danielsi, proč je to tu takové opuštěné?"
Daniels se podíval na Steva, nečekal, že by nevěděl ani tak zásadní věci, jako to co se dělo v posledních letech. "Steve, tady zuřila válka. Většina lidí odtut utekla. Zůstali tu jen Střážci, jako jsem já. Jednou dvakrád týdně se sem přijedou podívat zeptají se jestli něco nepotřebuji, ale jsem jen hlídač, aby se tu neusazoval nikdo nežádoucí." Odfrkl si. "Jednou nám pomůžou a dvakráte si to vyberou, kozáci a jiná havěť." Aniž by se na Steva podíval, zeptal se "Mám tu zajíce, včera se mi chytil do pasti, bude dobrej."
Steve by snědl cokoli. Oheň se rychle rozhoříval a Stevovi se honily hlavou otázky, které ihned potlačoval, protože si nebyl jistý, může-li je vyslovit. Avšak jednu si dovolil položit. "Nemáš pro mě nějaký vzkaz?"
Daniels se zamyslel. "Nechal jsi mi tady jen obálku s několika drobnostma, které ti mám vrátit. Vydržíš až po jídle? Nejsi sám komu kručí v žaludku."
Stevova zvědavost byla téměř hmatatelná, potlačil nutkání říct, že ji chce hned a počkal po jídle.
Obálka, co by v takové obálce mohlo být. Peníze? Dopis? Instrukce? Z jeho rozjímání ho vyrušilo až kovové cinknutí plechového talíře s ešusu o stůl a slova "Jez nebo nech být." Steve naklonil a se letmým poděkován se s chtí dal do zajíce. Maso bylo tužší a nemělo příliš vraznou chuť. Jediným kořením byla sůl. Přesto vyhládlému Stevovi přišlo jídlo nadpozemsky dobré. K masu přikusoval nabídnuté suchary. Daniels ho spokojeně pozoroval, sám jedl hustou polévku, do které si co chvíli namořil knírek. Steve si otřel ústa a požádal o trochu vody. Daniels zašel do sousední komůrky, kde bral i jiné zásoby a přinesl mu plecháček s vodou.
"Můžu ti ještě udělat trochu melty, jest-li chceš."
Steve jen zavrtěl hlavou. S plným žaludkem mu připadal svět o mnoho racionálnější. Usadil se pohodlněji a opřel se o zeď.
Daniels položil misku od polévky na stolek vedle křesla. Vytáhl z šuplete stolu obálku a podal ji Stevovi. "Dovnitř jsem se nedíval, jak jsi chtěl." Steve ji nervózně otopčil v rukou. Velká obálka skrývalo něco železného, něco co rozhodně nebylo papírem.
Otevřel ji. Daniels se tvářil jako by ho to doteď nezajímalo, ale s trhajícím papírem narůstalo i jeho napětí. Jako první vypadl z obálky klíček s malou vysačkou. Na vysačce bylo pět znaků napsaných nesmyvatelným fixem. Obrácené V, plus nebo křížek, obrácené U a písmeno C a číslo 5. Z druhé strany bylo tužkou napsáno několik špatně čitelných znaků, O B a na konci ještě M a zcela jasně velké R, jako kdyby právě na to R byl kladen největší důraz. Steve podal klíček Danielsovi. Který je zkoumal pohledem a otáčel mezi psty.

Steve šáhl znovu do obálky a našel tam mapu, mapu České Republiky na starém zašpiněném papíře, do které už bylo vpisováno. Přes ni byla pečlivě narýsovaná čtvercová síť. Pole byla označena A1 až E10. Obálka nic dalšího neobsahovala.
Steve se podíval na Danielse, co si o tom myslí a znova si vzpomněl na fotografii ženy a holčičky. "Danielsi, měl jsem rodinu?" na odpověď čekal jako na smilování, jež mu nemělo být dopřáno.
"Nevím, asi jsem k tobě nebyl dost upřimný, já o tobě příliš mnoho nevím. Byli jsme pouze ve vzdáleném kontaktu. Když jsi sem přišel, měl jsi dost na spěch, to jsme se viděli poprvé, z nějakého důvodu jsi mi dost důvěřoval. Mé slovo platí a ty jsi se na mě spolehl. Netuším tvé záměry, nevím odkud jsi, co jsi dělal ani co budeš chtít dělat. Rozhodně jsi měl důležitý cíl, na kterém ti moc záleželo." Hleděl Stevovi zpříma do očí. "Myslím, že bys měl jít spát, musel to pro tebe být dlouhý den." Nadechl se, chvilku jako by přemýšlel, má-li mu to ještě něco říct "ještě drobnost, když v noci uslyšíš cinkot, znamená to naručení, obvykle to je jen zvěř, ale stejně tak to může být nepřítel. Už tady je dlouho pokoj, takže nemusíš mít obavy." Nacvičeným pohybem zhasnul petrolejku.
Stevovi na klidu nepřidal. Daniels ho nechal psát na s své pohovce, sám se ponořil do křesla. Brzy usnul. Stev byl unavený, ale nemohl naleznout pozici, která by mu vyhovovala. Ať si lehnul jakkoli, stále se musel převrace, a hlavně myslet. Kéž by měl na hlavě vypínač. V dohořívajících kamnech zapraskalo, jak se rozpadl větší kus dřeva. Venku zafičel vítr až to zakučelo v komíně. Stev usnul neklidným spánkem.
Procházel dlouhou chodbou plnou světla a lidí, mnozí z ních ho zdravili a podávali mu ruce. Blahopřáli mu. Jeden po druhém až došel ke konci kde stála žena z fotografie, neusmívala se a nepodala mu ruku, nenávistně na něj shlížela. "zničíte celý svět" sykla a v tu chvíli slunce zašlo, stál před mohutným dubovým stolem a odevšud se ozývalo "neprozdadíte, vy neprozradíte... Můžete zachránit miliony lidských životů, neprozradíte..." a na věži za oknem se rozezněl zvon, rychlým nepravidelným cinkáním. Ten zvuk mu bral dech...
S thrnutím se probudil. Jak se vylekal, když mu mohutná ruka Danielsova zakrývala obličej, druhou naznačoval ať nekřičí. Zvonění se uklidnilo. Daniels sebral drobnou kapesní svítilnu ze stolu. "Nejsme sami." Zašeptal.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Obliviscium III. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Obliviscium IV.
Předchozí dílo autora : Obliviscium II.

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku