Tak...tohle je moje úplně první "dílo"(nepočítám-li slohovky ve škole a básničky, co si čmárám) Příběh na první pohled obyčejné dívky. Ale na druhý pohled je...snad ještě obyčejnější. Co se skrývá pod maskou plnou úsměvů? Kdo doopravdy je? Neotočí se nakonec ke špatné straně? Chce vůbec vědět, jaké je její poslání? Pokud to chcete vědět alespoň vy, tak čtěte...
přidáno 08.03.2011
hodnoceno 1
čteno 841(6)
posláno 0
Představte si zemi, která není tak krásná jako před tisíci lety, ale není ani tak ošklivá jako před několika desetiletími. Je totiž mnohem děsivější. Co může být strašnějšího než válka národů? Co může mít takovou moc, že i ty nejsvatější bytosti se strachují o existenci Světla? (Ano, to je dobrá otázka, taky bych to ráda věděla.) Ale než se autorka dostane k tomu, aby nám prozradila odpovědi, pojďme se vrátit o rok nazpět.
,,Ne, to neudělám,“ odporovala dívka s kratším červeno-černým účesem.
,,Proč ne? Vždyť jsi nemluvila o ničem jiném!" namítal mladík stejného věku, tedy 18 let. Měl tmavě blonďaté vlasy a hnědá upřímná kukadla.
,,To nejde! Akorát budu vypadat jako idiot."
,,Proč? Hele, jestli tam nepůjdeš, tak se taková příležitost už nemusí opakovat. ´´
,,Stejně to není to, co bych chtěla," mlela stále svou.( Čtenáři pouze mrkají a tápají, o čem se ti dva vůbec baví)
,,Na ten pohovor prostě půjdeš a basta," oznámil jí.
,,Bendži, to nejde. Já nechci být poskok nějakýho voprsklýho redaktora z bulvárního časopisu. Já chci do investigativní novinařiny. To není totéž. ´´
,,Máš skvělou příležitost okouknout, jak to chodí. Je jasný, že to nebude nic extra, ale budeš mít zkušenost…Jo a neříkej mi Bendži. To je jméno pro rybičku, ´´ řekl naoko uraženě.
,,Promiň, BENJAMINE," chichotala se dívka.
,,Takže tam půjdeš, Abbynko?" protáhl teatrálně.
,,Dobře, ale…ty tam půjdeš taky! ´´ usmála se sladce,
,,No…´´ ale byl přerušen školním zvoněním oznamující, že by se měli vrátit do třídy, pokud tedy nechtějí být po škole.
,,A Bene?" oslovila svého kamaráda a nyní i pracovního dohazovače.
,,Hmm?" otočil se ,,dohazovač´´ s otázkou v očích.
,,Neříkej mi Abbynko!" zašeptala výhružně.
,,Jistě, Abbygail,´´ pravil a s obrovskou úklonou ji vyzval, aby konečně šla do třídy. V okamžiku, kdy si sedali do lavic, rozrazil dveře profesor.
„Dobré," zkoukl hodinky. "Teď už odpoledne," dodal.
,,Dneska si dáme malou písemčičku,´´ oznámil jim nadšeně. Třídou to zašumělo. To "šumění" bylo asi toto: "Známe jeho malé písemčičky" nebo "Do háje, já zas nic neumim."
„No, pusťte se do toho, panstvo a damstvo," řekl, když jim rozdal zadání "malé" písemčičky z matematiky, jež se vešlo na A4. Abby se musela usmát. Je to celkem zvláštní profesor. A pak se to stalo. Uslyšela hlasy. Rozhlíží se po třídě, ale všichni jsou zabraní do práce a nevypadalo to, že by také něco slyšeli. K její smůle si toho pokukování všiml profesor Nathan.
,,Stevansová, koukejte si do svého. Pokud se to bude opakovat, budu vás hodnotit nedostatečnou," napomenul ji a Abb se zdálo, že by jí tu kouli dal nejraději rovnou. Nejspíš ji neměl příliš v lásce. To si člověk domyslí z jeho chladného pohledu, jímž ji často obdarovává. Možná za to může to auto, které mu nabourala hned první den školy a shodou okolností i první den, co učil na této škole. Jeho Ford nebyl zajištěný a tak pokračoval ve směru nárazu až do místního potoka. Pstruzi asi nebyli dvakrát nadšení, ostatně to profesor také ne. Jsou to jen čtyři měsíce, takže ještě dost čerstvé.
Z přemýšlení a počítání příkladů ji vytrhli znovu hlasy. Ovšem byly silnější. Tentokrát už se nerozhlížela, ale ani teď se nezdálo, že by je někdo také slyšel.
,,Pomoz, pomoz nám," hučely jí ty hlasy v hlavě.
,,Pomoz nám, pomoz, pomoz jim," nemohla to zastavit. Co to má být? Komu má pomoct? Kdo jsou oni? Přemýšlela a hlasy jí stále řvaly uvnitř její hlavy.
,,DOST!" vykřikla a ani si neuvědomila, že nahlas. Dost nahlas. Všichni se na ni nechápavě otočili.
,,Pardon,“ pípla a snažila se srůst s židlí. Znovu se pokusila soustředit na počítání. Zrovna dopsala poslední číslici, když uslyšela: „Odložte tužky a pošlete to všechno sem.“ Abby se domnívala, že to musel říct už nejméně tisícstopětatřicet krát za svůj učitelský život. Ještě stihli probrat začátek nové látky, než konečně zazvonilo.
,,Končíme,“ oznámil.
,,Zaplať Merlin,“ oddechla si s protočením očí. Ale neslyšeli to jen její spolužáci, ale i právě odcházející učitel. Hodil po ní pohled, který vás zakope sto metrů pod pedosféru a zmizel za dveřmi.
,,Kruci, co jsem komu udělala?“ povzdechla si.
,,Ty se ještě ptáš?“ nevěřícně zakroutil hlavou její kamarád. Něco si výhružně zamumlala a potom pravila: „Někdo by si teď mohl myslet, že jsem zlá vládkyně světa a ty můj denně bičovaný otrok,“ a přidala k tomu ďábelský úsměv, který Abb uměla velice dobře.
,,Hele, co děláš po škole?“ přešel její poznámku.
,,No, nevim. Asi půjdu na kolej.“
,,A nechceš probrat to místo v redakci?“
,,Ne, promiň, Bene, ale nějak nemám náladu,“ odpověděla zkroušeně.
,,Abby, co se děje? Co se vlastně stalo při hodině?“ vyzvídal se zájmem a povytáhl obočí.
,,Já…nevím, něco jsem slyšela.“
,,Co jsi slyšela?“
,,Hmm…víš co? Nedělej si s tím hlavu. To asi už magořim z těch kriminálek v televizi,“ oznámila mu s velice těžce vykouzleným úsměvem.

O několik desítek písemek z matematiky a jeden pobuřující pohovor později si Abb na podivné volání téměř ani nevzpomněla. Nic podobného se jí již nestalo a tak nebylo potřeba to nějak dál pitvat. Ale dnes? Dnes jí osud, karma, Bůh, Buddha, Merlin, Chuck Norris, nebo něco v tom smyslu, uspořádalo vzpomínací párty.
,,Heeej! A je to tady!... Matura za náma a před náma poslední prázdniny! Wowowowow!“ ozvalo se ze školní chodby.
„Naše poslední opravdové prázdniny a pak už jen vejška,“ reagoval na to hlas dívky. „Co podnikneme?“ dodala a jala se obouvat boty.
,,Pomoz nám!“ ozvalo se podivně šeptaným hlasem.
,,Co jsi říkal?“ zvedla Abby tázavě hlavu k Benovi od zavazování tkaniček.
,,Já? Nic jsem neříkal. Byl jsem zticha jako ty u tabule.“
Teď měla přijít ta část, kdy ho Abb praští do kolena za jeho srandičky na její osobu, ale té se nedočkal. Jeho kamarádka jen nepřítomně hleděla na konec vylidněné chodby. Prostě jen klečela a koukala, jakoby viděla armádu růžových králíčků. Zkusil s ní zatřást. Nereaguje.
,,Pomoz nám,“ slyšela, jak někdo hlasitě šeptá. Jak může být šepot hlasitý? Viděla je. Ale to nemůžou být oni. Co by tu dělali? Vidí děti. Děti, které znala a které měly být nejméně dvě stě kilometrů daleko. Viděla je naposledy před rokem. Zírala do jejich tváří. Samý škrábanec a řezná rána. Chtěla jim pomoci. Tak moc chtěla, ale nemůže se pohnout. Volala na ně, ale ony jen stály a hleděly nahoru.
,,Rili!“ zakřičela na dívku stojící nejblíže k ní. Nereagovala.
,,Susane! Co se stalo?“ snažila se k nim dostat, ale nohy měla jako zalité v betonu. Náhle se jedno z dětí podívalo přímo na Abbygail. Hledělo jí do očí. Abb vidí jen prázdný výraz v chlapcově tváři.
,,Pomoz nám,“ promluvil tiše.
,,Pomoz nám!“ opakuje hlasitěji.
,,Já…já nevím jak! Nejde to. Nemůžu se pohnout!“ začala panikařit.
,,Pomoz nám! Nesmíš ho to nechat udělat.“
,,Koho? A co? Já vám vůbec nerozumím!“ kroutila bezradně hlavou.
,,Pomoz nám! Nesmíš nás nechat umřít!“ křičel chlapec s nicotným výrazem.

ikonka sbírka Ze sbírky: Poslední Mstitel

přidáno 11.03.2011 - 13:07
Mě se to líbí, má to něco do sebe =)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Poslední Mstitel I. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku