Pátý jezdec Apokalypsy

Ne.



Tak málo stačí. Dvě písmena.



Sto koní se probouzí k životu, klidné dunění zní tajemně a přeci

tak něžně. Kopyta plnokrevníků okovaných v černé gumě chtějí

tlouct, dupat a polykat další kilometry. Nechtějí do stáje, chtějí

letět k obzoru a ještě dál.



Ne.



Tak krátké slovo. Co bylo dál, to zaniklo ve ržání a trhání

ohlávkami.



Hlava třeští, nemohoucnost a děs zaplavují celé tělo... Kde jsou

pomněnkové oči? Rty té, co řekla, své ne? A kde to sakra jsem? Kde

jsou mé koně, co mne měli odnést na svých hřbetech? Kde je mé

brnění válečníka, zářivě bílá kožená zbroj a má přilbice s kovem

potaženým hledím? Kde je má Afrodité, která vystoupila z mořských

vln? Ta, jež byla

zrozena z mořské pěny? A kde jsem já potomek Adamův? Tichý

hlas.

Zapomnění... Ale já nechci spát!

Tak odpoví mi někdo???

Tma vítá novodobého rytíře do své náruče. Když půjdu údolím

stínů, nebudu se ničeho bát, neboť smrti již nebude, strachu již

nebude. Co tu dělá verš z bible? Vzdyt Bůh je mrtvej, ne?!



Ostré světlo nasvěcuje hrůzný pohled.



“Počkat! Tyhle oči znám! Pusťte mne za nimi!”



Co tu dělají? Úsměv. Ticho přerušuje pravidelný dech. Tlukot

srdce bubnuje pochod padlých, zvláštní a nepravidelný.



"Žije, takoví jako on, mladí rychlíci nevzdávají tenhle boj

snadno.”



PUSŤTE MNĚ VEN!



Tupá bolest v ruce, bolí cize, jako by ani nebyla moje.



Ne.



Slova nebolí dokud jsou jen myšlenkou, nebolí dokud se

nevysloví. Nevyřčená slova nikoho netrápí.



Bílý plášť něco říká. Vnímám jen to slovo – NE, zní mi v hlavě jako

ozvěna.

Mí prokletí koně, co bylo dál?



ODPOVĚZTE!



Nejsou tady. Kladu otázky ale nikdo je neslyší. Cítím tíhu své

hlavy na prsou. Pod bradou mam svůj krunýř. Tak přeci mám

svou zbroj, ve které jsem svedl tolik bojů s gravitací a

fyzikálními zákony, někdy jsem třímal vavříny vítězství ve svých

rukou a někdy ryl svým tělem brázdy v zemi. Tahle je ale jiná,

není z kůže. Nechte mne sáhnout, prosím své ruce.



Táta



Je tu se mnou. Začíná mi to docházet. Drží mne za ruku a

odvádí pryč.

JÁ NECHCI!!!

Sbohem Afrodité, sbohem mí koně, sbohem věrní

spolubojovníci.

Jsem mrtev.



Prvni řada - samý kecy. Jediný co je pravda je to, že sem chcíp

mladej. Zasranej farář, kdo ho kurva zval? A co tu dělá Afrodita s

jejima pomněnkovýma očima? Brečíš pozdě nádhero.

Cos za mnou lezla, ty krávo, s chřipkou, když sem mel rozdrcenej

hrudnik?!

Podařilo se ti roztrhat mi nejdřív srdce a pak i tělo na sračky.

Doufám, že sis to s tím svým frajerem užila. Excelentní výstup, zralej

na národní, to se musí nechat. Radši mi ještě ukaž kozy, než mně

šoupnou do toho obřího grilu na mrtvý maso. Ještě si dám poslední

cígo, než ze mně udělají stejk, těžce pochybuju, že si budu moct přát,

že bych chtěl do urny jako medium / rare.

Z tý první řady je vážně dobrej výhled, to se musí nechat. Tak tohle

je moc. Kterej zmrd pustil Ave Maria? To jim asi poradila ona, když

sem s ní musel lézt do toho černoprdeláčnickýho doupěte, jen aby

její maminka měla klid.

Kde jsou ACDC a jejich Highway to Hell? Steppenwolf a Born to be

wild? A proč tu do hajzlu není moje mašina?

A jo přece.

Ta zkurvená zatáčka co uz poslala k zemi nejednoho z nás, ale

mně ne, to byl až ten chlápek v autě co mi do ní vjel z vedlejší.



Jo holka, když ne, tak holt ne...

Vybrala sis svůj osud a ja se potkal se svym.



No klucí, hurá za váma, dem hlídat ty, co to teprve čeká.



Doprdelepráce, tyhle čtyři týpky v kapucích já přece znám!



Hle Hladomor, Válka a kámoši Smrt se Zkázou. Mají sebou

sakra pěkný kobyly. No, nebe holt není pro mně. Podávají mi

otěže. Kůň černý jako noc, okutý do zářivých podkov, už

pofrkává a chce pryč. Tak jako já, taky už musím odsud pryč.



Zrozen pátý Jezdec Apokalypsy.



Hle zrození Nenávisti.



Oblékám těžkou zbroj, stahuji hledí a beru do ruky meč. Kápě

přepadává

přes přilbici.Konečně láska, ta potvora, získala rovnocennýho

soupeře.

Je potřeba s ní srovnat pár nevyřízenejch účtů.