Létání - vždy jsem chtěla vědět,jaké to je.

Nevěřim na lásku,
ale chtěla bych milovat.
Bojím se pravdy,
ale neumím lhát.
Chtěla byhc mluvit - o všem,
ale dochází mi slova.
Vidím Měsíc,
ale hvězdy zůstaly za mraky.
Skáču s padákem,ale nemám jej.
Letím volným pádem.
/občas tak létají všichni,nebo ne?/
Roztáhnu ruce - je to úžasný pocit.
Zakláním hlavu a koukám se nad sebe.
Je vidět jen jediná hvězda,na kterou jsem se koukala i když jsem byla malá.
Provázela mne mým dětstvím a je se mnou i teď - ve chvíli,která je mou nejšťastnější.
Vždy jsem chtěla umět létat,konečně vím,jaký je to pocit.
To,co bude pak - neřeším,přijde to až za nějakou chvíli.Blíží se to,ale to nevadí,jsem šťastná.Můj největší sen se splnil.Byl jediný,byl poslední.
Podívám se pod sebe.
Za chvíli přistávám.
/Mám vás ráda,omlouvám se,musela jsem vědět,jaké to je./
Pak už jsem slyšela jen hroznou ránu
a povzdech,který jakoby přicházel z velké dálky.
Chvíli trvalo,než mi došlo,že jsem to zakřičela já.
Nemůžu se hýbat.
/Jak to,že ještě žiju?/
Dýchám přerývaně,asi budu mít zpřelámané úplně všechno.
Za pár vteřin,které mi připadaly jako staletí,slyším,jak ke mě někdo běží.
Pak řekl něco,čemu jsem nerozumněla.
Chvilku mi trvalo,než mi došlo,kdo to je.
/Měla bych něco říct.Možná se omluvit./
"Zlato,bude to v pohodě,neboj,sanitka už jede."
Jsem ráda,že je tu zrovna on a ne nikdo jiný.
"Promiň,já musela vědět,jaké to je."
A pak už jen ticho,klid a žádné řešení blbostí.Jen zvláštní pocit,jakobych se dívala sama na sebe z obrovské dálky a poslouchala tajně,co mi povídá ten druhý.
Pak už jen nádherný hlas táhnocí mě pryč od tohoto světa,od létání,od blbostí.....


/Mám ho poslechnout?/