|
...dílko psané do školy... ale třeba se v tom někdo najde, někoho to zahřeje, někomu to pomůže... snad? :)
 26.02.2011 3 1288(17) 0 |
Věděl, že to přijde. Čekal to. Jen nevěděl kdy. Skoro až neochotně se odlepil od rohu ulice, obešel náměstí a posadil se na svoji lavičku. Byla odrbaná, červená a sešlá. Jako každá, která byla ta jeho.
S jistými pohyby a se smutnýma očima začal sklízet svoje malé království. Pár štětců a téměř vymytou paletu s barvami. Ušklíbl se. Nepřišla. Nemluvil. Jen jeho oči vyprávěly příběh – o dívce, co zasněně seděla každou noc uprostřed náměstí. Pod svou hvězdou. On věděl, že ji našla a ona plakala pro něco, co měla přímo nad hlavou. Našel svou múzu – nejspíš proto nikdy nevynechal jedinou noc, kdy by ji nečekal na náměstí a nemaloval její siluetu. Před sebe. Jen tak - do temné tmy párem štětců, ze kterých potichu klouzala červená barva na lavičku u jeho nohou. Nikdy si ho nevšimla, možná pro slzy a možná, že ani nebyl. Kdo by se zabýval bláznem, který své jisté tahy věnuje jen vlahému vzduchu před sebou a pomalu docházející barvu rozpadající se lavičce.
Právě teď na ni vzpomínal. Na tu nešťastnou dívku, co nevěděla, že stačí jen zvednout hlavu a mohla by být šťastná. Ta, která nikdy nevydala ani hlásku a neuměla sama tančit. Možná hledala svůj příběh, začátek života, když si nevědomky kreslila hvězdy po žulových dlažebních kostkách a netušila, že kopíruje noční oblohu, která se jí rozpínala hned za rozcuchanými vlasy.
Z oka mu skanula slza, které odplavila poslední rudou skvrnku na jeho paletě. Vyčítal si, že za ní tu noc šel. Pošlapal její nakreslené souhvězdí a ukázal jí tu nádheru, kterou celou dobu přehlížela. Pomohl jí, jako zatím každé. Každé, kterou potkal. V jiných městech. Každá si tvořila hvězdy – některé je šeptaly do trávy, jiné je tiskly dlaněmi do kašen a nebo malovaly po zdech. Udělá to zas.
Vstal a jeho nohy ho neomylně zavedly k dalšímu obchodu pro novou tubu rudé barvy. Musel dál, potřeboval malovat. Našel další náměstí s kamennou kašnou. Opřel se a čekal na další bloudící duši, která nepozná nebe. Věděl, že to přijde. Čekal to. Jen nevěděl kdy. Skoro až neochotně se odlepil od rohu ulice, obešel náměstí a posadil se na svoji lavičku. Byla odrbaná, červená a sešlá. Jako každá, která byla ta jeho.
S jistými pohyby a se smutnýma očima začal sklízet svoje malé království. Pár štětců a téměř vymytou paletu s barvami. Ušklíbl se. Nepřišla. Nemluvil. Jen jeho oči vyprávěly příběh – o dívce, co zasněně seděla každou noc uprostřed náměstí. Pod svou hvězdou. On věděl, že ji našla a ona plakala pro něco, co měla přímo nad hlavou. Našel svou múzu – nejspíš proto nikdy nevynechal jedinou noc, kdy by ji nečekal na náměstí a nemaloval její siluetu. Před sebe. Jen tak - do temné tmy párem štětců, ze kterých potichu klouzala červená barva na lavičku u jeho nohou. Nikdy si ho nevšimla, možná pro slzy a možná, že ani nebyl. Kdo by se zabýval bláznem, který své jisté tahy věnuje jen vlahému vzduchu před sebou a pomalu docházející barvu rozpadající se lavičce.
Právě teď na ni vzpomínal. Na tu nešťastnou dívku, co nevěděla, že stačí jen zvednout hlavu a mohla by být šťastná. Ta, která nikdy nevydala ani hlásku a neuměla sama tančit. Možná hledala svůj příběh, začátek života, když si nevědomky kreslila hvězdy po žulových dlažebních kostkách a netušila, že kopíruje noční oblohu, která se jí rozpínala hned za rozcuchanými vlasy.
Z oka mu skanula slza, které odplavila poslední rudou skvrnku na jeho paletě. Vyčítal si, že za ní tu noc šel. Pošlapal její nakreslené souhvězdí a ukázal jí tu nádheru, kterou celou dobu přehlížela. Pomohl jí, jako zatím každé. Každé, kterou potkal. V jiných městech. Každá si tvořila hvězdy – některé je šeptaly do trávy, jiné je tiskly dlaněmi do kašen a nebo malovaly po zdech. Udělá to zas.
Vstal a jeho nohy ho neomylně zavedly k dalšímu obchodu pro novou tubu rudé barvy. Musel dál, potřeboval malovat. Našel další náměstí s kamennou kašnou. Opřel se a čekal na další bloudící duši, která nepozná nebe. Věděl, že to přijde. Čekal to. Jen nevěděl kdy. Skoro až neochotně se odlepil od rohu ulice, obešel náměstí a posadil se na svoji lavičku. Byla odrbaná, červená a sešlá. Jako každá, která byla ta jeho.
27.02.2011 - 19:32
Věděl, že to přijde. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Souhvězdí bez vzpomínek
Předchozí dílo autora : Já a ten schovanej blázen za zrcadlem
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Lucianecka [18], Chudák [14], maruska.hej [12], mi5ka [12]» řekli o sobě
NoWiš řekl o dvakredencedekadence :Jednou mi hasila obličej, když jsem se popálil. Dodnes mi tam nerostou vousy. Prý to pak chutnalo jako karamel. Jednou mě popálila. Rusalka bez rybníčku, bolavá duše, námět na mý nejkrásnější básně. Kupodivu pořád šťastná, i když byste to do ní neřekli. Bolavá a šťastná. Jako odřený koleno v létě. Mám tě rád. Koleno, poleno.
