|
...dílko psané do školy... ale třeba se v tom někdo najde, někoho to zahřeje, někomu to pomůže... snad? :)
 26.02.2011 3 1043(17) 0 |
Věděl, že to přijde. Čekal to. Jen nevěděl kdy. Skoro až neochotně se odlepil od rohu ulice, obešel náměstí a posadil se na svoji lavičku. Byla odrbaná, červená a sešlá. Jako každá, která byla ta jeho.
S jistými pohyby a se smutnýma očima začal sklízet svoje malé království. Pár štětců a téměř vymytou paletu s barvami. Ušklíbl se. Nepřišla. Nemluvil. Jen jeho oči vyprávěly příběh – o dívce, co zasněně seděla každou noc uprostřed náměstí. Pod svou hvězdou. On věděl, že ji našla a ona plakala pro něco, co měla přímo nad hlavou. Našel svou múzu – nejspíš proto nikdy nevynechal jedinou noc, kdy by ji nečekal na náměstí a nemaloval její siluetu. Před sebe. Jen tak - do temné tmy párem štětců, ze kterých potichu klouzala červená barva na lavičku u jeho nohou. Nikdy si ho nevšimla, možná pro slzy a možná, že ani nebyl. Kdo by se zabýval bláznem, který své jisté tahy věnuje jen vlahému vzduchu před sebou a pomalu docházející barvu rozpadající se lavičce.
Právě teď na ni vzpomínal. Na tu nešťastnou dívku, co nevěděla, že stačí jen zvednout hlavu a mohla by být šťastná. Ta, která nikdy nevydala ani hlásku a neuměla sama tančit. Možná hledala svůj příběh, začátek života, když si nevědomky kreslila hvězdy po žulových dlažebních kostkách a netušila, že kopíruje noční oblohu, která se jí rozpínala hned za rozcuchanými vlasy.
Z oka mu skanula slza, které odplavila poslední rudou skvrnku na jeho paletě. Vyčítal si, že za ní tu noc šel. Pošlapal její nakreslené souhvězdí a ukázal jí tu nádheru, kterou celou dobu přehlížela. Pomohl jí, jako zatím každé. Každé, kterou potkal. V jiných městech. Každá si tvořila hvězdy – některé je šeptaly do trávy, jiné je tiskly dlaněmi do kašen a nebo malovaly po zdech. Udělá to zas.
Vstal a jeho nohy ho neomylně zavedly k dalšímu obchodu pro novou tubu rudé barvy. Musel dál, potřeboval malovat. Našel další náměstí s kamennou kašnou. Opřel se a čekal na další bloudící duši, která nepozná nebe. Věděl, že to přijde. Čekal to. Jen nevěděl kdy. Skoro až neochotně se odlepil od rohu ulice, obešel náměstí a posadil se na svoji lavičku. Byla odrbaná, červená a sešlá. Jako každá, která byla ta jeho.
S jistými pohyby a se smutnýma očima začal sklízet svoje malé království. Pár štětců a téměř vymytou paletu s barvami. Ušklíbl se. Nepřišla. Nemluvil. Jen jeho oči vyprávěly příběh – o dívce, co zasněně seděla každou noc uprostřed náměstí. Pod svou hvězdou. On věděl, že ji našla a ona plakala pro něco, co měla přímo nad hlavou. Našel svou múzu – nejspíš proto nikdy nevynechal jedinou noc, kdy by ji nečekal na náměstí a nemaloval její siluetu. Před sebe. Jen tak - do temné tmy párem štětců, ze kterých potichu klouzala červená barva na lavičku u jeho nohou. Nikdy si ho nevšimla, možná pro slzy a možná, že ani nebyl. Kdo by se zabýval bláznem, který své jisté tahy věnuje jen vlahému vzduchu před sebou a pomalu docházející barvu rozpadající se lavičce.
Právě teď na ni vzpomínal. Na tu nešťastnou dívku, co nevěděla, že stačí jen zvednout hlavu a mohla by být šťastná. Ta, která nikdy nevydala ani hlásku a neuměla sama tančit. Možná hledala svůj příběh, začátek života, když si nevědomky kreslila hvězdy po žulových dlažebních kostkách a netušila, že kopíruje noční oblohu, která se jí rozpínala hned za rozcuchanými vlasy.
Z oka mu skanula slza, které odplavila poslední rudou skvrnku na jeho paletě. Vyčítal si, že za ní tu noc šel. Pošlapal její nakreslené souhvězdí a ukázal jí tu nádheru, kterou celou dobu přehlížela. Pomohl jí, jako zatím každé. Každé, kterou potkal. V jiných městech. Každá si tvořila hvězdy – některé je šeptaly do trávy, jiné je tiskly dlaněmi do kašen a nebo malovaly po zdech. Udělá to zas.
Vstal a jeho nohy ho neomylně zavedly k dalšímu obchodu pro novou tubu rudé barvy. Musel dál, potřeboval malovat. Našel další náměstí s kamennou kašnou. Opřel se a čekal na další bloudící duši, která nepozná nebe. Věděl, že to přijde. Čekal to. Jen nevěděl kdy. Skoro až neochotně se odlepil od rohu ulice, obešel náměstí a posadil se na svoji lavičku. Byla odrbaná, červená a sešlá. Jako každá, která byla ta jeho.
27.02.2011 - 19:32
Věděl, že to přijde. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Souhvězdí bez vzpomínek
Předchozí dílo autora : Já a ten schovanej blázen za zrcadlem
» vyhledávání
» menu
novinky [65] literatura [58/333] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory kontakt - formulář statistiky online: 1» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» autoři online
zaseja» řekli o sobě
Boleslava řekla o Sokolička :Moc fajn holka, krásný básničky i povídky - to je ideální kombinace! A nemáme společné jenom ty sportovce...přihlásily jsme se přece na Psance ve stejný den (to bude znamení...)
