Beze slov

I
Poezie to je třeba,
pád sněhu ze střechy
přes mé křivé rohovky,
ohýnek v letním předvečeru
nad úkrytem pochybné zmije

Pozastavení nad podivností okamžiku

II
Chtěl jsem chodit hvozdy,
ukazovat prstem,
zpívati si s drozdy,
tenhle ne, ten taky ne, ten taky ne,
bohu žel, bohu žel, bohu žel

Čeká mě nářadí, lešenářská trubka,
zkouška pevnosti,
změna, demence, mořská pěna, její kadence,
připravuji Stockholmské elegie

Dunění dun nutí k dumání,
zda i slza na dně oceánu,
přičichne si někdy k oregánu,
jasně že ne

III
Komon,
naposledy jsem brečel nad mohutností Himalájí,
když jsem se otočil a tušil,
že tenhle pohled už nikdy neuvidím,
autobus plný lidí každý se pídí,
proč ten bílý kluk bulí,
my máme Šumavu, hm,
smrkovej les prožranej kůrovcem,
nechme ji Pražákům,
však neříkejme jim o Bílých Karpatech,
orchideovém ráji bez lidí,
chodili jsme si jen tak,
na přelomu května a června

A dnešek?,
marnost, zbytečnost, pešek,
jak kdo, jak s kým a hlavně proč,
uklouzla na ledu, narazila si ruku,
krev mojí lásky zamrzá v břečce na okraji chodníku,
kolena v bahně, celej život v pračce,
potom, když doma vyndavala hvězdičky ze zásuvky,
jejím krásným tělem proběhlo dvěstětřicet voltů,
nebojte se, nic jí není,
leží živá na posteli,
učí se anglicky pro lepší svět

Pryč jedu já,
jak Slunce nemilosrdně tažené stádem zlých Pegasů,
pokud peníze zničí naší pohodu,
tak se uchlastám, sám

To ti slibuji mami,
přesto, že jsi nevěděla, do jaké doby mě porodíš,
už přes rok totiž nevím,
jaké to je být bez jemné tkaniny jejich rtů

Fyzicky to vydržím,
však psychika mi vysychá,
bla bla bla bla, bla bla blá,
bejt sám tak nic neřeším?!
jestli tam odjedu, tak nejsem srab,
jsem krab, co ztratil dráp