Oni mi chtějí vzít Mikyho! Musím něco udělat. Teď hned! Musím pryč!
přidáno 24.12.2010
hodnoceno 0
čteno 820(3)
posláno 0
Útěk.
Kapitola 24

Ráno jsem si přivstala a odvedla Mikyho do školky už na šestou hodinu.
Práce bylo hodně a ráno tam byl největší klid.

Vešla jsem postranními dveřmi z chodby do kanceláře a pustila se do práce.
Pootevřela jsem dveře z kanceláře do recepce.
Recepční si šla asi udělat kafe, pomyslela jsem si, když najednou slyším Janičky hlas:

„Kdyby tak Machovi věděli, že Miky je jejich vnuk.“

„To je to nejmenší,“ slyším hlas vedoucího, „nevím, jak Leny říct, že je tady Lukáš a že Eliška je jeho žena i když se rozvádějí.“

„To je ale situace,“ slyším opět Janičku, „ale říct ji to musíte vy. Když se to dozví jinak, tak vám to neodpustí.“

Nevěřím svým uším. Co se to děje? Při pomyšlení na Lukáše, mi srdce tlouklo až v krku, ale vzápětí se vrátilo zpátky.
Hlavou se mi začaly honit otázky jedna za druhou. Lukáš? Eliška? Machovi? Proč mi to neřekli rovnou? Co skrývají? Co když to už Machovi vědí dlouho?

Výbuch otázek bez odpovědí, mi nahnal strach a vnesl zmatek. Co jen mám dělat? Všechno ústilo do jediného konstatování.
Oni mi chtějí vzít Mikyho! Musím něco udělat. Teď hned! Musím pryč!
Celý hotel mi může být ukradený.
Zvládnou to i beze mě. Už jsem nechtěla nic slyšet a hlavně ztrácet čas.

Potichu jsem zavřela dveře. Vyndala jsem z trezoru svoje a Mikyho osobní doklady a oblékla se. Na stůl jsem položila vzkaz se dvěma slovy:

„NEHLEDEJTE NÁS“.

Nic moudřejšího mě v ten moment nenapadlo.

Vyběhla jsem z hotelu, vyzvedla Mikyho ze školky a bez představy kam půjdeme, jsme běželi domů. Začala jsem balit nejdůležitější oblečení.

Klid děvče, řekla jsem si, zapálila cigaretu a začala konečně alespoň trochu uvažovat.

Hanka! Ano, kamarádka Hanka. Bydlí na vesnici asi dvacet kilometrů odsud. Má tři děvčata nejmladší je zrovna tak stará jako Miky.
S nikým jsem o ní nemluvila, nemělo by tudíž nikoho napadnout, že tam jsem.
Dlouho jsme se neviděly, ale bude mít určitě radost. Pomůže mi uklidit zmatek v hlavě a snad, najít i řešení.

Načmárala jsem rychle na papír její adresu a dala jí bytné se slovy:

„Paní Jaruško, musím odjet. Tady máte adresu na které budu, kdyby se dělo něco nutného. Jste jediná, která ví, kde budu, tak ať to tak prosím zůstane.“

„Dobrá, dobrá,“ zakroutila hlavou bytná Jaruška s pohledem upřeným na obrovskou kabelu, kterou jsem táhla s sebou.

Když jsme přišli na nádraží, vlak se chystal k odjezdu. Jen tak, tak jsme nastoupili.
Miky jel vláčkem poprvé, a tak byl plný dojmů a všemu se divil.
Mně tak zůstával prostor uspořádat si trochu situaci.

Udělala jsem dobře? Nebylo zbrklé takhle utéct?

Bylo to poprvé, co jsem před něčím utíkala, ale tady šlo přeci o Mikyho.
Otázky a jenom otázky. Kloudné odpovědi mě nenapadaly.

Konečně jsme byli na místě.
Vesnička čítala jenom pár baráčků a byla krásně zasněžená. Před baráčkem s velikou zahradou stavěla děvčata sněhuláka.

Hanka nás zahlédla oknem a běžela k brance. Se svým věčným úsměvem odemykala branku se slovy:

„No, to jsou k nám hosti. Pojďte dál. Stalo se něco? Nebo se vám po nás stýská?“

„Obojí Hani, obojí. Můžeme tady pár dní zůstat?“

„Samozřejmě,“ usmála se a stavěla na čaj. Miky zůstal venku, aby si užil sněhu, který ve městě vždy rychle zmizel.
Dostavoval se zdánlivý klid bezpečí, který mě uklidňoval.

„Tak povídej,“řekla Hanka, „co se stalo?“

„To je to tak vidět?“

„To teda je,“ opět se zasmála a usadila se ke mně před příjemně hořící krb.
Vyprávěla jsem jí události posledních dní. Jenom pokyvovala udiveně hlavou:

„Leny, je ti jasné, že jsi útěkem nic nevyřešila, ale jenom oddálila?“

„Ano, teď už ano, ale musím se na to nějak připravit. Tam bych na to rozhodně čas neměla.“

„Máš Lukáše ještě ráda?“ zeptala se a bedlivě mě pozorovala.

„Mám, to víš, že mám, ale co když on ne! Co když o Mikym ví a chce mi ho unést do Francie?“

Rozebírání situace nebralo konce.
Usoudily jsme, že se na to vyspíme a ráno vymyslíme co dál.

Děti po vydatné večeři usnuly s úsměvem na tvářičkách, unavené a spokojené. My jsme nakonec ještě seděly dlouho do noci se snahou vyprávět si úplně jiné historky.
Uvolněná smíchem a lahvičkou vína jsem konečně usnula i já.

Mezi tím, na hotelu začal vznikat zmatek. Lída přišla do recepce a míří si to do kanceláře. Janička ji zastavila,

„Leny ještě nepřišla.“

„Volala? Nebo co se stalo? Je Miky nemocný?“ zaplavila otázkami Janičku.

„Nevolala, nevím,“ odpověděla stroze Janička a předstírala, kolik má práce.

„Ty mi něco tajíš, znám tě. O co jde?“ nedala se Lída odbýt.

„Mám jenom divné tušení.“

„Jaké tušení. Tak řekneš mi to?“ už řekla Lída rozzlobeně.

„No, myslím, že se dozvěděla, že je tady Lukáš, Eliška jeho žena a Machovi coby prarodiče. A jelikož nevím, jak se to dozvěděla, tak mohla i někam utéct. Znáš ji, když si s něčím neví rady, tak to řeší podle svého. Měl ji to vedoucí říct dříve.“

„Janičko, jsi tu celou noc, musela bys vidět, kdyby jí někdo něco říkal.“

„No, právě. Bavili jsme se o tom ráno s vedoucím. Tady, na recepci. Nejsem si jistá, jestli už v kanceláři nebyla a neslyšela nás.“

„A v kanceláři jsi byla?“

„Ano, teda nakoukla jsem tam.“

Lída otevřela dveře do kanceláře a šla rovnou ke stolu. Ležely tam pečlivě napsané jídelníčky a vedle nich onen vzkaz.
"NEHLEDEJTE MĚ."

„Janičko, pojď sem. Tohle jsi neviděla?“ a ukazuje jí vzkaz.

„Ne, nebyla jsem až u stolu,“ řekla sklesle Janička a jenom dodala,
„to je malér, ona opravdu někam utekla, musela nás slyšet, ale vždyť nezná souvislosti,“ a rozplakala se.

„To už je jedno, nebreč a volej vedoucího, musíme ji najít,“ řekla kategoricky Lída a šla za Járou.

POKRAČOVÁNÍ ZÍTRA.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
JAK SE PIJE ŽIVOT. kapitola 24. Útěk. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : JAK SE PIJE ŽIVOT. KAPITOLA 25. A KDE JSOU TY PRSKAVKY? ZÁVĚR.
Předchozí dílo autora : JAK SE PIJE ŽIVOT. kapitola 23. PROZRAZENÍ.

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
slavek, vanovaso, VKate
» narozeniny
Blázen? =) [13], Lizzzie [13], Coco [13], Alnor Roumen [13], bobesh [13], magg [11], JeanMirage [9], Observer [5], Poutník [5]
» řekli o sobě
zamilovana do nezamilovane doby řekla o Delivery :
Mám ráda její názory. Mám ráda její tvorbu. Kdysi jsme si hodně psaly.. a přestože jsem ji nikdy neznala.... říkaly jsme si různý věci... myslím, že bude hodně... hodně...dobrej člověk ;)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku