JAK SE PIJE ŽIVOT. KAPITOLA 25. A KDE JSOU TY PRSKAVKY? ZÁVĚR.

Kapitola 25
A kde jsou ty prskavky?

Vedoucí se přímo zděsil!
Měl jsem jí to říct dříve! Je to přeci statečná holka! Ustála by to.
Co mě to jen napadlo!?

Dalo se čekat, že to praskne, a teď ani netuším co ví, a co ne.

S těmito myšlenkami se hnal rovnou k Lukášovi na pokoj.

Lukáš, který si rád přispal, se okamžitě při pohledu na vedoucího probral:

„Co se děje?“

„Vím, že je brzy,“ spustil vedoucí, „ale nalij nám panáka. Já ho potřebuji hned, a ty, za chvíli.“

„Vy mě děsíte,“ usmál se Lukáš a šel pro sklenky.

„Ještě jsem nezačal,“ zabručel vedoucí.

„Sedni si, nemluv a jenom poslouchej.“ vypil panáka na ex a pustil se do vyprávění.
Lukáš seděl s otevřenou pusou. Vypil svého panáka taky na ex:

„A to mi všechno říkáte až teď? To jste nemohl říct rovnou? Zblázním se. Mám krásného syna, ženu kterou jsem nikdy nepřestal milovat a teď zase nevím, kde jsou.
Jste patlal! Šéfe!“

„Hele mladej, nech si kritiku na potom, teď ji musíme najít. Doufám, že si taky uvědomuješ, že tě už nemusí chtít?“

„To snad zvládnu, vždyť díky Mikymu mě má pořád na očích. Zkuste mi trochu věřit, sebevědomě odpověděl Lukáš.“

„Dobře, dobře, teď mě napadá jediné, pojedeme k ní domů. Třeba se tam dozvíme víc.“

Po dlouhém dohadování, jestli pojede jenom Lukáš nebo oba, jeli nakonec spolu.

Dlouhé zvonění dávalo jasně najevo, že doma není.

Když tak stáli bezradně před domem, otevřely se dveře a v nich bytná:

„Á to jste vy? Copak se děje? Vyzváníte jak na lesy.“

„Sháníme Leny, nevíte co je s ní?“ vyhrkl vedoucí.

„To teda nevím,“ řekla váhavě bytná a zavírala dveře.

„Počkejte, počkejte, nezdá se mi, že by odjela a nic vám neřekla.“ přidal se Lukáš.

„Ne! Neřekla!“ trvala bytná na svém.

„Víte, jsem Mikyho táta a jestli něco víte, řekněte mi to. Musím jí vidět. Nemůže přeci zmizet beze slova?!“

„Co když se jí něco stalo? Nebo si něco udělá?“ vložil se do toho vážně vedoucí.
Bylo vidět, že se bytná trochu vyděsila.

„Víte, jediné co tady mám je tahle adresa. Dala mi jí kdyby se dělo něco vážného. A to se asi děje, že jo?“ uklidňovala si svědomí, že slib, který dala, neporušuje.

„Tak to mi nic neříká,“ civí na adresu vedoucí.

„Ukažte?“ bere mu Lukáš papírek z ruky.

„To jméno je mi povědomé, jednou o nějaké kamarádce Haně mluvila. Třeba to bude ona. Jedu tam! Vy musíte hlídat teď dva hotely, ne?“

Rychle naskočil do čekajícího taxíka a odjel.
Vedoucí zůstal stát překvapený na chodníku. To je ale pacholek, měl jsem jet s ním, pomyslel si. Ale nakonec, co si nadrobil, ať si sní. Horší už to stejně být nemůže.

Lukáš dojel do vesničky, kde opravdu nebyl problém baráček najít. Bylo jich tam asi dvacet i s kostelem a hospodou.
Nechal zastavit na kraji a dál šel pěšky.
Před baráčkem u zamrzlého potůčku si hrály děti.

Mikyho poznal i zabaleného v šále a čepici. Tak rád by se k němu rozběhl a vzal ho do náruče.
Cítil se jak před první schůzkou. Proč taky ne, vždyť ho vlastně neznal. Srdce mu bušilo a ztrácel odvahu jít dál. Najednou nejstarší Hanička si ho začala prohlížet a volá:

„Pane, pane, vy někoho hledáte?“
Už nebylo vyhnutí. Všechny děti na něj obrátily zrak.

„Ano, hledám vaší maminku, odvedeš mě?“

„Mamí,“ přímo zaječela malá Hanička. Ale to už byla Hanka v okně.

„Dobrý den, co potřebujete?“ zeptala se, protože Lukáše nikdy neviděla.

„Hledám Leny, měla by být u vás, když je tu její syn,“ řekl rovnou, aby neměla čas se vymluvit.

„Počkejte chvíli,“ řekla a otočila se od okna.

„Leny, zdá se, že tady máš návštěvu.“

Slyšela jsem jeho hlas a rozlítila se k nepříčetnosti. Vlítla jsem do okna:

„Tak poslouchej, Mikyho ti nikdy nedám, jasné! A teď odsud zmiz!
A vy děti, okamžitě domů, všichni, hned!“
Vztek a slzy se mísily dohromady.

„Ale já ti nechci vzít Mikyho, já si chci vzít vás oba.“
Jenomže to už ho nebylo za třísknutím okna slyšet.

„No, to se ti moc nepovedlo,“ pronesl nahlas Lukáš, protože slyšet ho mohl jenom pes u branky.

„Leny, co blázníš, vždyť on si přijel pro tebe i pro Mikyho,“ řekla Hana, která zaslechla Lukášovo odpověď.

„Jo, a proč tedy přijeli všichni? Rodiče, manželka i on, najednou? Trochu moc náhod, nemyslíš?“

„Nemyslím,“ odpověděla Hana a dodala, „přemýšlej trochu, ale hlavně se zklidni, a nalila dvě domácí slivovičky.

„Stačí, že jsem s děvčaty sama já, nemusíš mě ve všem následovat,“ usmála se, pohladila mě a sedla si vedle mě ke krbu.

„Víš, Hani, měla jsem tolik nápadníků, až se mi z toho někdy točila hlava, ale nikdo se nezdál být dost dobrý pro Mikyho.“

„Vidíš, třeba si podvědomě čekala, že se Lukáš někdy vrátí.“

„Blbost! Poslední dobou jsem si na něj ani nevzpomněla. Ale pravda je, že to bylo spíše kvůli práci, Mikymu, prostě nebyl čas přemýšlet o něčem, co bylo tak vzdálené.“

„Víš co?“ řekla Hana, „podívám se jestli tam ještě je, pokud ano, pustím ho dovnitř a promluvíte si, souhlasíš?“

„Ale jo, stejně už tam nebude, sedíme tady už hodinu a venku mrzne.“

Hana odešla k oknu. Tušila, že když vážil cestu taxíkem až sem, že se tak lehce nevzdá.
A měla pravdu.
Lukáš nechal taxíka zaparkovat před barákem a čekal s očima upřenýma do oken.

Když Hana otevřela okno, vystřelil z auta jako kometa. Než ho stačila pozvat, už bral za kliku branky. Hana se pousmála:

„Tak pojďte dál, vy hříšníku. Jsem zvědavá, jak to zvládnete.“

„A nepomůžete mi trochu?“ řekl kupodivu bojácně Lukáš.

„Jen si pomožte sám. Hlavně jí neubližte, to byste pak měl co dělat se mnou,“ odpověděla s úsměvem. Vzala děti a odešla s nimi do kuchyně.
Sebrala jsem všechno své sebevědomí a řekla:

„Tak se posaď a spusť, co bys rád.“

„Moc ti to sluší,“ začal.

„Děkuji, ale na to jsem se neptala,“ odpověděla jsem a sklopila oči, protože jsem cítila, jak mě ty jeho plamínky v očích propalují.

„Dobře, půjdu tedy k věci. Myslel jsem na tebe, ale Paříž mě uchvátila. Byl jsem tam déle, než jsem předpokládal.
Na ambasádě střídal jeden večírek, druhý, a tam jsem potkal Elišku. Byla zábavná a nespoutaná. Začal jsem vedle ní zapomínat na všechno.
A tak se stalo, že jsme se po jednom večírku malinko opilí, vzali. Vím, není to omluva, ale je to fakt.
Potom jsme zjistili, že to není to, co by jsme oba od vztahu očekávali a mně se neustále vracely myšlenky na tebe.
Tak jsme se rozhodli, že pojedeme oba domů.
Eliška si chtěla upravit vztah s otcem a mně skončila smlouva. Prostě jsme chtěli každý za svým.
To, že jsme se tady takhle sešli, byla opravdu souhra náhod. Ani jsem nevěděl, že sem jezdí naši a že vedoucí je Elišky táta. To je vše.“

Nastalo dlouhé mlčení, nevěděla jsem co odpovědět. Měla jsem chuť se mu vrhnout do náruče i kdyby to mělo být jen na chvíli.

Teď mi teprve docházelo, jak moc mi scházel.
Jeho úsměv, oči, objetí. Ale co když zase někam odjede?
Jako by mi četl myšlenky.

„Prosím, vezmeš si mě? Já už nikam neodjedu. Přišel jsem o nejkrásnější roky svého syna, nedovol, abych přišel o další.“ Prosebný úsměv vystřídalo napětí. Sklopil oči a čekal na ortel.

„Víš co? Teď jeď zpátky. Musím si všechno promyslet. Není to tak jednoduché. Zítra se vrátím. Snad budu vědět víc.“

„Přeci se nebudete trmácet vlakem, počkám do rána v taxíku,“ řekl Lukáš odevzdaně, protože věděl, že tlačit na mě není moudré, ale zrovna tak věděl, že nechat mě vychladnout, taky ne.

Najednou vběhl do pokoje Miky:

„Maminko, teta říkala, že strejda mi spraví tohle auto.“

„Jistěže ti ho spravím, ukaž,“ vzal si Mikyho na klín a začal mu vysvětlovat, proč to kolečko upadlo.

Pohled na ně mi vrazil slzy do očí. Tak tohle nevydržím. Ta Hanka! Věděla, že bez Mikyho se nehneme z místa. Hlavně já.

Najednou jsem tam byla jaksi přebytečná, ale šťastná.

Miky si s Lukášem tak rozuměl, že mi začalo docházet, jak moc tátu potřebuje.
Jeho otázky a Lukášovo trpělivé vysvětlování, mi začalo vnášet jasno do věci, ve které jsem měla doposud temno.

Když společně auto opravili a oba najednou zvedli ruce a zařvali „hurá“, byla jsem překvapená, jak moc mají společného, aniž by se kdy viděli.

Vzdala jsem to. Musím to zkusit, už kvůli Mikymu. Miky odběhl do kuchyně pochlubit se opraveným autem.
Lukáš se zatvářil spokojeně:

„Vidíš, ani se mě nebojí? A to jsem se tolik bál prvního setkání.“

„Vidím, vidím,“ a slzy mi stékaly po tváři.

„Pojď ke mně,“ řekla jsem a natáhla k němu ruku přes stolek, který nás dělil.

„Leny, lásko, odpouštíš mi? Prosím, že je to pravda? Že se mi to jenom nezdá?“ padala z něj otázka za otázkou a nepřestával mě objímat a líbat.

„Ne, neboj, je to pravda,“ šeptám, nebráním se, a vychutnávám si objetí, které mi tak dlouho scházelo.

„Pojedeme domů,“ řekl Lukáš, „taxík pořád čeká.“

„Pojedeme,“ odpovídám v slzách, které se nedaly zastavit.

„Miky, pojedeme domů,“ najednou zahulákal Lukáš na celý barák.

„Hurá, pojedeme domů tím taxíkem,“ zakřičel Miky a rozletěl se z kuchyně rovnou k nám na pohovku.
Vtlačil se mezi nás:

„Pojedeme tím taxíkem, že jo strejdo? A maminko, můžeme si toho strejdu nechat, když umí opravovat auta?“

Teď už jsme seděli v slzách oba dva, neschopni odpovědi a Miky s udiveným, ale spokojeným výrazem.

Tak takhle vypadá to štěstí, na které jsem tak dlouho čekala?

Najednou se ve mně vzbudila zodpovědnost.
Vždyť je Silvestr a vedoucí je tam na všechno sám.

„Pojedeme rovnou ke mně na hotel,“ řekla jsem.

„Pojedeme maminko kam chceš, viď Miky?

„Jasně, strejdo, budou prskavky,“ radostně výskl Miky.

Než jsme dojeli na hotel, Miky už spal. Lukáš ho vynesl z auta a šli jsme potichu k recepci.
Na restauraci se svítilo, ale v recepci byla tma.
Co se probůh děje?
Jen jsme se dotkli lítaček, rozsvítilo se a ozval se bouřlivý potlesk s výkřiky:

„Jsou tady, jsou tady, hurá.“

Stáli jsme jako u vytržení. Byli tam všichni.
Personál, Machovi, Eliška, vedoucí a házeli po nás malá, silvestrovská, barevná kolečka, která se uklízejí ještě v květnu.

Bylo mi jasné, že Hanička nelenila a ihned po našem odjezdu zavolala na hotel. Já jsem se pochopitelně rozbrečela, jako by už těch slz nebylo dost, Lukáš mi je slíbával a Miky, který se vzbudil, se udiveně rozhlíží:
„Maminko, a kde jsou ty prskavky?“

Pokud nevíte, jak vypadá štěstí, tak tohle je jedno z nich.

KONEC
© Tamara Ludvová 2009 Velký Rybník