No, moc pěkné, jen se mi někdo zalíbí, zdrhne bez placení. Mám já ale kliku.
přidáno 14.12.2010
hodnoceno 0
čteno 833(4)
posláno 0
Vinárna.
Kapitola 14

Příští večer už jsem měla ceny pečlivě připravené. A tak zase běžel den po dni.
Den jsem prospala, pokud jsem nebyla zapotřebí někde jinde, a večer zase na place.

I když jsem si ceny už nevytvářela, přesto jsem měla na tuzérech víc, než kolegové. Byli i tací, kteří by si to rádi se mnou vyměnili. Ale já ne! Udělala jsem z nabídky službu, na kterou mohl být hotel hrdý. Službu, kterou by chtěl za chvíli dělat každý. Ale každý smysl pro obchod, jak říkal vedoucí, neměl.

A pak přišel ten den!

Zdenička z vinárny oznámila, že je těhotná, a tím pádem její noční směny padaly. Čekala na to pět let. Kdo by jí měl za zlé, že chtěla na mateřskou okamžitě? Dalo se pochopit, že práce v noční vinárně nebyla vhodná pro těhotné.

„Leny, máš jít okamžitě k vedoucímu,“ hulákal z kuchyně kuchař Ládík.

„Do háje, vždyť jsem nic neprovedla, co se děje?“ protestovala jsem.

„Jo, to nevím,“odpověděl Ládík a smál se.

„Ták děvče,“ začal vedoucí, „stručně a jasně. Zítra přebereš vinárnu. Předpokládám, že jsi z průšvihů vyléčená a chápeš, že to bude celé na tobě. Od objednávek po inventury. Celý provoz vinárny. Teď máš šanci ukázat, že jsem se v tobě nepletl. Dokážeš to?“
Zakončil svou řeč otázkou a mně se z toho zatočila hlava. Nedoufala jsem, že by k něčemu takovému mohlo dojít.

„Určitě to zvládnu. Slibuji. Budete spokojený.“ mlela jsem pátý přes devátý.

„Zdenička tě ještě pár dní zaučí, a pak to bude na tobě. Dnes si vem volno, ať se na to pořádně vyspíš.“

„Jasně šéfe,“ zajásala jsem a vystřelila z kanceláře jako šíp. Všem jsem sdělovala radostně svou novinu, ale oni už to všichni věděli od rána.

„Vedoucí vinárny.“ Znělo to pěkně.
Snad to zvládnu. Budu zase každý večer v práci, ale to mi vadilo nejméně.
Na zaučení mi stačil jeden večer. Vinárnu jsem znala, a o to bylo zaučení jednodušší. Jenom to papírování! Vždycky mi to lezlo na nervy.
Měla jsem raději práci, než se hrabat v účtech. Jak jsem viděla tři papíry pohromadě, dělala bych ohníček.

Práce za barem mi to všechno vynahrazovala. Mohla jsem být pěkně oblečená, bez zástěrky a čelenky. Začala jsem chodit pravidelně k holiči a líčení vzalo taky jiný směr.

Cítila jsem se dobře a bylo vidět, že se líbím. Komu by to nedělalo dobře. Hosté se jen hrnuli.
I bachaři z nedalekých dolů, kteří byli zvyklí chodit do restaurace, chodili za mnou do vinárny.

Taky více nádherných, svobodných mladíků.
Vzpomínka na Radka v návalu práce a nových ctitelů pomalu bledla. Asi to tak mělo být.

Jednoho večera se tam objevil mladík, který mě na první pohled upoutal. Jiskřivě modré oči, blond vlasy, opálený, s krásným úsměvem. Zajímavé. Úplně jiný typ než Radek. Ten by nemusel moc prosit. Blesklo mi úsměvně hlavou.
Usmál se a objednal si koňak:

„Co si dáte vy, slečno? Rád bych si s vámi připil.“
Usmála jsem se taky a beze slova jsem si nalila sklenku koňaku.

„Tak na vaše zdraví a můj návrat,“ řekl a zadíval se mi přímo do očí.

Trochu mě zamrazilo a zalechtalo okolo žaludku. Ach jo, že bych zase padala někam, kde se mi to potom nebude vůbec líbit? Buď opatrná, varoval mě vnitřní hlas. No, jistě, já, a opatrná.
Vždycky jdu do všeho po hlavě. Ne! Teď na to nebudu myslet.

Nechala jsem ho sedět u baru a šla na plac. Když jsem se vrátila, byl pryč.
No, moc pěkné, jen se mi někdo zalíbí, zdrhne bez placení. Mám já ale kliku. Alespoň jsem na něj dostala vztek a náklonnost byla ta tam. Jenomže neuplynula ani půl hodinka a byl zpátky.

„Copak? Pán zjistil, že se tady i platí?“ řekla jsem kousavě.

„Omlouvám se, snad tohle jako omluva stačí,“ a podával mi kytici tulipánů, každý jiné barvy.

„Víte, nevím, jakou barvu máte ráda, tak jsem vzal od každé něco.“

„Vzal?“ zeptala jsem se, „v půl desáté večer mají ještě někde otevřeno?“
Naklonil se přes bar a zašeptal:

„Mají. V místním parku. Že to na mě neprásknete?“

Jeho krásný úsměv a ohníčky v očích způsobily, že jsem začala cítit jak se červenám. Otočila jsem se rychle na druhou stranu a hledala vázu.

„Odkud že se vracíte pane, přeslechla jsem vaše jméno,“ snažila jsem se vést hovor jiným směrem.

„Jmenuji se Lukáš, Lukáš Mach, a vrátil jsem se z vojny. Díky studiu na vysoké jsem tam byl jenom půl roku. Je to dost vyčerpávající odpověď?“

„Jo, stačí,“ řekla jsem s úsměvem, urovnávajíc tulipány ve váze. Když jsem mu nalévala druhý koňak, chytil mě za ruku se slovy:

„Mohu na vás počkat a doprovodit vás domů?“

„Ani ne, bydlím totiž na hotelu,“ odpověděla jsem se smíchem a bavila se, jak je překvapený.

„A co takhle na procházku?“ okamžitě zareagoval.

„V noci? Víte v kolik zavírám?“

„V noci se krásně povídá,“ nedal se odbýt. Tak tuhle větu už jsem někde slyšela. Ne, nechci už žádné noční povídání!

Vinárna se naplnila, a já už neměla tolik času se vybavovat. Zato Lukáš po mém odmítnutí důvod měl. Sedl si ke stolu, kde seděl kamarád s dvěma slečnami a jasně mi dával najevo, že nejsem jediná.
Moje ješitnost se začala drát na povrch. Co já mu jenom provedu. Nic kloudného mě nenapadalo.
A pak se to stalo, aniž bych chtěla.

Když jsem jim nesla ke stolu červené víno, sklenky chytly balanc a dvě z nich sklouzly rovnou do výstřihu slečny, ke které se Lukáš nakláněl. Vino z výstřihu okamžitě stékalo po celém těle.

„Jste nemehlo, mám zničené šaty z Tuzexu, co budu dělat?“ ječela na mě a snažila se ubrouskama něco zachránit.

„Omlouvám se, asi se budete muset jít převléknout,“ řekla jsem pokorně a přitom vyzývavě mrkla na Lukáše.
Posbírala jsem střepy a vrátila se za bar. Než jsem se stihla otočit, už tam seděl.

„Co to mělo být? To jsi nemusela. Vrátil bych se,“ řekl a zadíval se mi zase do očí způsobem, který jsem vůbec neměla ráda. Nebo jo?

„Omyl, neudělala jsem to schválně,“ odsekla jsem, a kdo ti stojí o to, aby ses vracel?“
Pohodila jsem hlavou, až se mi vlasy stažené sponou rozlétly po ramenou a spona spadla na zem.

Sehnula jsem se, abych ji zvedla, ale Lukáš byl rychlejší. Skočil za bar a se sponou v ruce mě políbil.
Jen tak, letmo a jemně.
Než jsem si stihla dát sponu znova do vlasů, seděl zase u svých přátel, a s tím jeho krásným úsměvem se věnoval svému okolí.

pokračování zítra.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
JAK SE PIJE ŽIVOT. kapitola14 Vinárna. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : JAK SE PIJE ŽIVOT. kapitola 15. A je to tu znova!
Předchozí dílo autora : JAK SE PIJE ŽIVOT. kapitola 13. Následuje trest.

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku