přidáno 06.11.2010
hodnoceno 0
čteno 848(3)
posláno 0
Muž, který miloval Marii



Jednou na vánoce, odpoledne, mohlo to být tak v sedmašedesátém, šel od kostela směrem do vsi starý muž v ovčím kožichu, s rukama v kapsách. Mrzlo až praštělo, jak se říká, nebe se pomalu zatahovalo večerní šedí, která postupně přejde v temnou čerň. Věřím, že všichni lidé, kteří žili v té vesnici, měli rádi tuto chvíli, toto odpoledne. Pár prodávajících, co mněli stánky na náměstíčku se usmívalo, protože už měli vyděláno a začínal Štědrý večer. Staré babky šli z kostela hodně opatrně, cesta byla umrzlá a když se rozcházely, zastavily se ještě na pár vteřin, aby si popřály hezké svátky. „Veselé vánoce i vám pane,“ řekla stará Jandourková a pokývala hlavou zabalenou ve vlněném šátku. Muž jí odpověděl tak na půl huby a trochu se přihrbil.
Je dobře, že mám kam jít v takový čas a nejsem sama, pomyslela si.
Obrysy muže už přestávaly být v tom šeru zřetelné. Těžký, šedý kožich s chlupem dovnitř pamatoval lepší časy, beranici měl trošku nakřivo, k levé straně, kalhoty tmavé s proužkem, dole zacákané rozbředlým sněhem. Do obličeje už mu téměř nebylo vidět, oči schované za skly brýlí s tlustou, kostěnou obroučkou. Pod nosem úzký knírek, štětku, jak říkávaly trochu výsměšně ženské. Ve vzduchu byla cítit sváteční nálada a Jandourkovou, ještě než překročila práh domu napadlo, že v tuto chvíli by měl být šťastný každý. Ať už je to kdokoliv…..že má jít ke svým, domů, na bramborový salát s řízkem nebo smaženou rybou a pak si rozbalit jeden dárek, třeba papuče, nebo šálu a dívat se na ty mladé, na děti jak jim září oči. Vánoce jsou jediným obdobím, kdy trocha sentimentu je na místě i u starých lidí a doufala, že i ten muž, kterého oslovila, má kam jít a čeká na něj kdesi někdo, koho má rád s večeří a dárkem.
Muž přešel náměstí s rukama v kapsách a límec od kožichu mu téměř překrýval tvář. O pár metrů dál, na chodníku, byl stánek s tropickým ovocem, kde pomalu balila své zboží žena středních let. Měla tam pytel s velkými, pokroucenými lusky, kterým se říkalo svatojánský chleba, pražené arašídy, fíky navlečené na umolousaném provázku jako náhrdelník a balíčky datlí v celofánu s obrázkem hlavy machometána v turbanu. Žena si pobrukovala melodii, kterou hrálo tranzistorové rádio s velkým, chromovým knoflíkem na ladění stanic vyráběné v NDR. Bylo to vůbec první tranzistorové rádio na baterie. Něco dojídala, možná rohlík a hubou přitom mlela jako osel.
Taneční hudbu v tom tranzistoráku občas přerušily zprávy, které stejně nevnímala, jako že sovětský lid nám poslal, Bůh ví kolik set vagónů uhlí jako vánoční dárek pod jolku a kubánští soudruzi zase pomeranče. Hlasatel nás ujišťoval, že imperialističtí vrahové z Mi-Lay musí být potrestáni, jako ti z Lidic a Javoříčka, místo Vietnam říkal „Vitman“, možná už měl upito, a že zahrajeme našim soudruhům, kteří střeží náš klid a bezpečný spánek na západní hranici míru a socializmu. O pár metrů dál, dva nařvaní, venkovští chasníci s hekáním vyzvedli sud s nakládanými okurkami na dřevěný vůz, protože teď už si nikdo ani okurky, ani lák kupovat nebude. Řeznické zástěry na nich praskaly, jak byly ztvrdlé lákem a mrazem. Několik nařezaných, novinových čtvrtek se válelo po zemi ve špinavé břečce. Jeden z nich vzal do ruky opratě, plesknul jimi koně po hřbetě a zamlaskal. Vozík se kymácivě rozjel a trochu okurkové vody vyšplíchlo na prkna.
Muž se z ničeho nic zastavil a sledoval odjíždějící povoz, který pomalu mizel v temnotě. Chvíli se nehýbal, pak se obrátil zpět, nejprve jen otočil hlavou, jakoby si na něco vzpomněl. Vyndal pravou ruku z kapsy kožichu, ukazovákem si bezmyšlenkovitě posunul brýle, které mu sklouzly ke špičce nosu a ve tváři se mu objevil pocit úlevy, jako když si na něco najednou vzpomněl.
Udělal těch pár kroků zpět, ke stánku s tropickým ovocem. Prodavačka už měla téměř všechno zboží naskládáno v pevných krabicích od margarínu s přiklápěcím víkem. „Tak čo to bude, pánko moj“, řekla ta Slovenka a unaveně se usmála. V očích muže se rozzářily plamínky radosti. Upřeně se zadíval na poslední balíček sušených fíků. Pořád se tak zasněně usmíval, ukázal na fíky, pokýval nepatrně hlavou a prstem do nich strčil. „Po čem jsou?“
„Pánko moj, pre vás trebars aj zadarmo“, řekla ta prodavačka, když viděla, že muž strnul i s tím nataženým prstem a úsměvem, jako v té pohádce o Šípkové Růžence. Té ženě mohlo být už dost přes čtyřicet a několik, doma pletených svetrů z párané vlny z ní dělalo barevnou, chlupatou kouli. V obličeji neměla téměř vrásky, protože silná vrstva podkožního tuku vypjala kůži dokonale. Jenom pod očima měla temné pytlíky a když se usmívala, chyběl jí levý špičák. Najednou ji napadlo, že ten muž možná ani nechce koupit ty fíky, že možná ani dost dobře neví, co chce a že možná není ani úplně v pořádku, jak by měl být. Utáhla si nacvičeným pohybem uzel vlňáku pod bradou a pomyslela si: i kdybych měla být o dnešní večer úplně sama, jako kůl v plotě a on byl jediným chlapem na světě, tak toho tedy nikdy. Zamrzela se sama na sebe, že byla v odpovědi tak vstřícná a proto se hned opravila: „Za dve kačky, ale nerozmýšlajte dlúho. Doma ma čakajů, viete.“
„Odkud je máte“, řekl ten muž.
Už mu chtěla odpovědět, že z riťi maťeriny, ale pak řekla z Brna.
„Jsou Africký“, opravil ji nepřítomně muž. Vzal balíček a přiložil si ho velmi blízko k očím.
„Pánko moj“, řekla prodavačka a začala nervózně podupávat, „bertě, alebo nie, ponáhlam sa. Chápete?“
Muž si pečlivě prohlížel obrázek s vyobrazeným portrétem v turbanu. Otáčel jím před očima, jakoby si ho chtěl prohlížet ze všech stran. „Jsou z Izraele.“ Vzpomněl si na horko v tom městě, když mašíroval v řadách uprášených císařských uniforem. Popruhy od plné polní se mu zařezávaly do ramen a bajonet ho při každém kroku praštil do stehna. Opouštěli Jeruzalém na základě jakéhosi befelu, zatímco Jaffskou branou vstupovala do města kompanie Britů.
„Tak čo?“ řekla ta žena a tváře jí začínaly brunátnět zadržovaným vztekem. „Bertě, alebo nie. Nad čím tolko špekulujetě? Kúptě dva a tretí vám dám zadarmo. Jako vánoční dárok.“
Muž zvednul oči a krátce se zasmál. „Tak dobře, vezmu si tři“, řekl a prodavačka si hlasitě vydechla. Spíše úlevou než nad ziskem čtyř korun. Posunula k okraji desky dva balíčky fíků, třetí držel ten váhavý střelec stále ještě před svým nosem. Všechny ostatní uložila do krabice a po očku přitom sledovala toho divného zákazníka, jestli neuteče bez placení. I o vánocích jsou lidé všelijací.
„Dnešní večer, kdy se v Betlémě narodilo ve chlévě chudé dítě…..“ hlásilo rádio. „…..stejně jako se i dnes rodí v kapitalistických zemích chudáčci, co nemají ani na tu štědrovečerní polévku…..tak díky Sovětskému Svazu a komunistické straně Československa…..přeji vám všem drazí soudruzi a soudružky…..a dobrou chuť.“
Muž sáhnul do levé kapsy a vyndal odřenou peněženku z teletiny. Zaregistroval jenom to slovo Betlém a viděl ruiny města, hromady sutin a změť polních uniforem. Vytáhnul pomačkanou pětikorunu. „Děkuji“. Strčil ty tři malé bochánky do kapsy a nad pokusem o vrácení koruny mávnul rukou. „To je dobré.“
„Budú vám chutiť, veď si spomenetě, pánko moj,“ řekla prodavačka a zasunula pětikorunu kamsi mezi svetry. Najednou se znovu rozzářila. „A ščastné a veselé.“ A pak jí úsměv znovu pohasnul.
V rádiu začali hrát utahané koledy v provedení našich nejlepších zpěváků. Muž strčil ruce do kapes a šel dál po náměstí, směrem dolů. Šel jaksi mechanicky, jak chodí slepci, celý strnulý a napjatý, nepodíval se ani nalevo, ani napravo – spíš jakoby se díval kamsi daleko do minulosti, kterou mu vrátil ten obrázek pána v turbanu na balíčku fíků. Nebo do budoucnosti, v předtuše čehosi. Bůh ví. I když to nevypadalo, že se dívá, kam šlape, přece jen koutkem oka vnímal: ženu jak stáhla plechovou roletu obchodu a pracovní kabelu si přitom položila na zem, do toho marastu. Pána co přikrýval okna hostince šedivou dekou namísto rolet. Dvě holky, které ho předběhly a zpívaly si pořád dokola vánoční melodii: „Narodil se Kristus Pán, veselme se“. Na zastávku přijel autobus, možná dnes poslední z Brna a vystoupilo několik cestujících. Všichni byli ověšeni balíky, dárky, které ještě opožděně a narychlo koupili ve městě. Dva stařečci stáli i stánku s novinami, kouřili a o čemsi diskutovali.
Muž šel dál, ruce zaražené do kapes, mírně ohnutá záda, hlavu téměř celou schovanou límcem kožichu a vůbec si neuvědomoval, že je jediným člověkem na ulici, který nemá v ruce balíčky a tašky s dárky, který má ruce tak prázdné, že je klidně může na Štědrý večer strčit do kapes a projít tak celou vesnici. Nikdo si toho nevšimnul, protože všichni lidé v ten večer viděli klem sebe jen dobré, přáli dobré, stejně jako žena u benzinového čerpadla, která na muže houkla pozdrav s tradičním „šťastný a veselý“ - žena na kterou doma čekal manžel a tři děti a která si právě řekla dost, končím, zavíráme krám, stejně už žádné auto nepojede.
Když došel na spodní části náměstí, přešel ulici a dal se doleva. Tady už nebylo veřejné osvětlení. Asi dvě stě metrů dlouhou uličku lemovalo z jedné strany stromořadí vzrostlých lip a z druhé strany otlučená fasáda bývalého statku. Pozdní odpoledne se zlomilo do skutečného svátečního večera, temná barva se vpíjela do všeho, co ještě vyzařovalo jakýs takýs odlesk denního světla a jen neurčité stíny stromů lemovali okraj cesty.
Z kostelní věže odbíjelo pět hodin. Muž se zastavil a mechanicky zkontroloval svoje hodinky. Má nejvyšší čas. Začal Štědrý večer a ona nikde. Posledních asi sto metrů ušel v myšlenkách, jestli nakonec nebude lepší být v tento den sám. Došel až na hráz rybníka a temná hladina splývala s černí oblohy. Zasmušile se otočil a pomalými kroky kráčel temnou uličkou zpět k hlavní, osvětlené silnici. Pak ji uviděl, jak jde proti němu, v obou rukou tašky s dárky, v moderním flaušovém plášti s textilním opaskem a kostěnou přezkou. Byla prostovlasá a vždycky ho jaksi bodlo u srdce, že i v té zimě, ať prší nebo mrzne, že nikdy neskrývá ozdobu své hlavy, ty nádherné, černé, přirozeně zvlněné kadeře.
Najednou celý omládnul. Narovnal záda a téměř vojenským krokem rázoval k ní. Tvář už neschovával do ohrnutého límce kožichu a téměř běžel. „Marie!“ vykřiknul a hlas se mu zadrhnul štěstím. „Marie moje!“
Když se k ní přiblížil, zdálo se mu, že ona jeho štěstí neopětuje. V obličeji měla překvapení a zmatek. Ale možná to bylo tou tmou.
Podívala se na něj a řekla: „Ale já nejsem Marie. Asi si mě s někým pletete.“ Nejistě se usmála, jako by se omlouvala a udělal úkrok stranou.
„Marie, jsi to ty“, řekl muž slabým hlasem a vynadal ruce z kapes. Snad si chtěl vypomoci gestikulací, přesvědčit ji o jistých a neměnných pravdách. Jeho pravá ruka držela vojenský bajonet. „Ale jsi to ty, Marie, kdo jiný by to byl?“
Žena začala couvat a z hrdla se jí dral sípavý zvuk složený z trhaných slabik. Tašky jí vypadly z rukou do rozbředlého sněhu. Najednou stála nehybná, bezbranná, jako socha s otevřenými ústy, naplněna temným, mučivým strachem. Že by to přece jen nebyla Marie, napadlo ho na vteřinu, ale ta podoba.
Marie zemřela dávno. Už je to pětačtyřicet let. Skoro jeden celý, dospělý život. Ale na tom nezáleželo. Byla jí tak podobná tam, v Jeruzalémě, plném slunce a stínů. Když ji konečně, po letech našel, přišel befel balit a nástup a odchod. Tu poslední noc, co ji konečně našel! V úzké uličce pár metrů za Jaffskou bránou, stála před zbořeným domem. Kolem smrad a rozpadávající se nepálené cihly, suť a velbloudí hovna obsypaná mouchami. A mezi tím vším Marie, matka Ježíšova, tak jak si ji pamatoval z domova, z kolorovaného barvotisku, který mu rodiče přivezli z pouti, ze svatého Hostýna. Maria s chápajícím výrazem, podbarveným slabounkým úsměvem, se zelenýma očima stejné barvy, jako byl přehoz na její hlavě. Tehdy, ve svatém městě plném střídajících se armád zemřela s bajonetem v břiše, vypouštějící z úst podobné slabiky překvapení a údivu jako všechny ostatní. Teď je to jedno, nezáleží na tom, co bylo. Rozmáchnul se tou rukou s bajonetem, aby vyloučil ze svého života falešnou Marii, aby dal průchod novému životu, protože tento večer má vydat její tělo plod, plod života tvého, z života čistého a když bajonet, dávno zaniklé Rakousko-Uherské armády se žlábkem na odtok krve pronikl do jejího těla, slabiky údivu a nepochopení odumřely.
Bodnul znovu a ještě jednou, ale už neslyšel ani hlásku. Ani zvuk nepřešel přes její rty, přesto že se chtěly zeptat proč, co to má znamenat, ale když nebyla Marií z obrazu visícím v kuchyni rodičů na jídelním stolem, tak jaképak otázky.
Ani ne za minutu pečlivě otřel bajonet o její sukni, zastrčil ho zpět do pravé kapsy kožichu a odešel tou tmavou uličkou, kolem stoletých lip k hladině rybníka. Nohou vyzkoušel pevnost kamenů, směřujících k vodě, opatrně si na ně stoupnul a omyl si ruce v ledové vodě. Byla už naprostá tma, jenom okna venkovských chalup svítila a vytvářela podél točitého břehu svítící náhrdelník. Pak vyndal balíček fíků, roztrhnul obal a znovu se zamyšleně díval na ten obrázek, zpodobňující muže v turbanu. Ucítil nezaměnitelnou a nezapomenutelnou vůni Jeruzaléma. Ten prach, kouř, moč velbloudů a oslů, pot a zatuchlost uniforem, pižmo domorodých žen a dívek, světla ohňů a jasnou oblohu zářící hvězdami. Zasnil se tak, že klopýtnul a málem spadnul do vody. Potichu se tomu zasmál, odhodil obal s obrázkem do vody a po jedné si datle vkládal do úst. Došel na hlavní silnici, která vedla od rybníku mezi chalupami na náves. Byla nepřímo osvětlená odleskem vánočních stromků za oknem, marnotratně rozsvícených lustrů s pěti i šesti žárovkami. Věděl, že už nikoho nepotká a i kdyby, možnost, že si někdo v takovém světle všimne krve na rukávech nebo kalhotách se rovnala nule.
Miloval Marii, od svých dětských let, od probuzení ve společné posteli, kdy se s ní viděl poprvé až do chvíle kdy usínal, slýchával o ní příběhy, nutil k vyprávění pana faráře, celé dětství a dospívání ji miloval, až se konečně dočkal a jednoho dne, bylo to pár týdnů po jeho osmnáctých narozeninách vstoupil v pětičlenném útvaru do jejího rodného města. Byla to jen otázka času, kdy ji najde. Samozřejmě, že ji najde!
Šel mezi domy se svítícími okny, za kterými se sváteční křesťané cpali svátečním řízkem. Když došel na liduprázdné náměstí, přistihnul se, že se usmívá. No jo, je to tak, když miluju, tak je to znát. Zasmál se nahlas svému sloganu, který by se dobře vyjímal jako součást refrénu nějaké taneční písně. Bylo mu dobře. Posunul si beranici z čela a přidal do kroku. Bude muset jít pěšky větší část této požehané noci. Bůh ví, jestli nezačne chumelit, ale to mu nevadilo. Šel zlehka, vyšlapoval si jako mladík, protože měl ještě dva balíčky sladkých fíků s obrázkem usmívajícího se Araba v turbanu a protože miloval Marii.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Muž, který miloval Marii : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla


Předchozí dílo autora : Kozy

»jméno
»heslo
registrace
» narozeniny
ladygodiwa [9], Davidss [5], fastavačka [4], oči směrem k zemi [3]
» řekli o sobě
prostějanek řekla o lidus :
Náš šíleneček... ale občas pochybuji, že právě ona je nejšílenější... mám z ní teď děsnou radost... a doufám, že mi ta radost vydrží... její obrazy jsou nepopsatelné a krásné a vůbec... :)... jsem ráda, že jsem ji kdy poznala :)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku