Než jsme pořádně dosedli, už přesně věděl, kam s rukama a s polibky. Nebránila jsem se ani „jako".
přidáno 03.11.2010
hodnoceno 0
čteno 620(7)
posláno 0
Nebránila jsem se ani „jako“…
Kapitola 2

Problémy se začaly hrnout. Jako první pochopitelně mí rodiče. Neustále jsem poslouchala:

„Je pro tebe starý! Má nevhodné zaměstnání! Nemáš hotovou školu!"

A protože má zamilovanost byla silnější a chtěla jsem být co nejvíc s ním, tak začala v mém životě trochu revoluce.

Pavla přeložili do krajského města, kde jsme oba bydleli, a tak spád událostí na sebe nedal dlouho čekat.
Přerušila jsem školu a šla se učit na servírku, chodila jsem domů pozdě, a to rodiče nemohli překousnout.
Tak jsem si začala hledat podnájem, a od rodičů se s velkým křikem odstěhovala v domnění, že teď konečně pro mě začne opravdový ráj, protože on, je ten pravý.
Ale opět to tak nebylo.

Takže začneme pěkně opět od začátku.

Našla jsem příjemný podnájem na okraji města u milé paní Jarušky, které utekl manžel do Švýcarska.
Tím pádem zůstala v malém, pěkném domečku sama s bratrem, a pro mě zůstal v patře volný prostorný pokoj.
Byl krásně zařízený s malými kamny v koutě.

Vzala jsem si pouze pár nejnutnějších věcí na sebe a s tvrdohlavostí mně vlastní jsem nepřijala od nikoho žádnou pomoc. Ani od Pavla. Chtěla jsem mu dokázat, že peníze, auto, zkrátka nic mě neovlivní v tom, abych zůstala sama sebou.

Nesnášela jsem chování jeho kamarádů, kteří se jenom těšili na to, až bude mít volno, sednou si do restaurace a on bude vše platit.
Proto jsem si já platila všechny útraty sama, s výjimkou lososových jednohubek, které mi objednával, kde mohl, aby mi udělal radost. Dost ho to štvalo, protože byl zvyklý, jak okolo něj běhala děvčata a nabízela se mu.
Jenom já jsem dělala, že se mě jeho peníze, dobré postavení, obliba u slečen i vážených pánů vůbec netýkají.
Přehlížela jsem to, čím jiné oslňoval, a to ho přivádělo k nepříčetnosti.
Zároveň tím, že jsem byla tak jiná, jsem ho vzrušovala.

Dalo mi to dost práce, peněz moc nebylo a milovala jsem ho čím dál víc.

Moje první místo bylo v krásné, starodávné kavárně uprostřed města. Byli na mně hodní a během pár týdnů jsem zvládala práci jako každý jiný profesionál v oboru. Pavel byl na mě pyšný, rád se chlubil, když mi šla práce od ruky, a byla jsem vždy upravená a vkusně oblečená. Těm jeho kamarádkám totiž vkus a skromnost občas chyběly.
A tak jsem si řekla, že je čas, abych ho pozvala na návštěvu do svého nového bytečku.

Připravila jsem nádhernou večeři, rozsvítila na stole svíčky, koupila dobré, leč ne drahé víno a čekala jsem, jaká bude jeho reakce na můj životní styl, na mé bydlení a hlavně to nejdůležitější, jak se u mě bude cítit.

Byla jsem značně nervózní a když mi hodil kamínek do okna, což bylo naše znamení, rozbušilo se mi srdce a rozklepaly ruce. Když jsem otevřela dveře, tak místo jeho tváře jsem uviděla velikou kytici žlutých narcisek a za nimi jeho rozesmátý obličej.
Vzal mě do náruče a do patra mě vynesl jako pírko. Postavil mě před dveře a já ho uváděla do svého útulného pokojíku.

Zůstal překvapeně stát, pak šel k oknu a na někoho zavolal.
V momentě byl u dveří taxikář s obrovským platem lososových jednohubek a lahví toho nejlepšího vína. Ačkoliv jsem tyto jednohubky milovala, tak jsem se rozzlobila. Já ho přeci pozvala!
S úsměvem jsem se k Pavlovi otočila, vzala jsem plato, láhev vína a povídám:

„Milý Pavlíku, jsi úžasný, ale moje bytná Jaruška přesně tohle zbožňuje, víš? Naučila jsem ji to,“ a odkráčela jsem s jednohubkami do přízemí.
Když jsem se za minutku vrátila, pořád tam stál jako socha a zíral s výrazem, co si to vlastně dovoluji, jak si to představuji?
Jeho ješitnost byla chvílemi zábavná.

„Pavlíku, posaď se, večeře je připravená,“ to bylo jediné, co jsem řekla, a nepřestala jsem se záludně usmívat.
Víno jsem odložila vedle na malý stolek a místo toho postavila na stůl dvě orosená piva.
To mu spadla čelist poprvé. A když jsem mezi zapálené svíčky položila na stůl velikou mísu dokřupava opečených bramboráků s vůní česneku (neboli cmundy), spadla mu čelist podruhé.
Poté se pustil do smíchu, já s ním a se slovy, „takhle to neuměla ani maminka," jsme tu velikou mísu spořádali.

Přesedli jsme si do sedačky k vínu, a protože jsme se již asi týden nemilovali, začalo to všechno nanovo. Chvění okolo žaludku a tréma jako poprvé.
Děsila jsem se toho, že až se mě jenom dotkne, vybuchnu jak sopka, ale omyl, byl na tom hůř.
Než jsme pořádně dosedli, už přesně věděl, kam s rukama a s polibky.
Nebránila jsem se ani „jako“. Nešlo to. Jak by řekl tatínek: příroda se spikla a dělala si s námi, co chtěla. Ačkoliv měl pokojík asi dvacet pět metrů čtverečných, nezůstalo volné místo, kde bychom se nemilovali.

Probouzet se v jeho náručí byl sen. Chtěla bych takhle snít neustále, ale kdo ví, co nám osud přinese.

Začala jsem se pohybovat v jiné společnosti a to přineslo i to, že jsme byli jako dvojice známá po celém městě. Mezi lidmi z branže úplně a mezi hosty ještě víc.

Všichni nám fandili a přáli nám to, kromě pár jedinců, kterým scházela Pavlova peněženka.
Provázela to i příjemná žárlivost. Jeho kolegové mu volali okamžitě, když jsem se někde objevila bez něj. Samozřejmě, že mi dělalo dobře, když jsem se líbila i druhým, a že jsem si i ráda zaflirtovala. Ale Pavel to během pár minut věděl i kdybych byla na konci města. Jeho kolegové po celém městě byli opravdu velmi kolegiální.

To už mě zas tolik nebavilo, žádné scény nedělal, ale chovat se podle jeho představ - což znamená reprezentovat a chovat se neustále jako dáma, aby měl být na co pyšný. Tak jsem stále více radši zůstávala doma. Stejně se chlapi v okruhu pěti kilometrů na mě nesměli ani dlouze podívat. Prostě ho měli rádi, respektovali ho, a tím pádem i jeho přání.
Lichotilo mi to, ale zároveň i překáželo.

V celé té naší partě byl jediný kluk, který „mohl vše".
Jmenoval se Tomáš. Byl milý, hezký a krásně se s ním povídalo. Nebyl tak sebevědomý jako Pavel, ale šarm a galantnost mu nescházely.
Chodili jsme spolu na kafe do kavárny nebo ke mně, když Pavel neměl čas. Když jsem čekala na Pavla, než přijde z práce, dokázal se mnou sedět a povídat si až do dvou do rána.

Pavel mu hrozně důvěřoval, chodili spolu do školy od základky až na vysokou. Zjišťovala jsem, že mají i stejnou povahu, stejné životní hodnoty, jenom Tomáš se tolik nepředváděl.

Měl mě rád, cítila jsem to, ale taky měl strach to jakkoli projevit, takže se pořád držel zpátky v mezích a mně to vyhovovalo. Nechtěla jsem přijít o přátelství Tomáše, které by se určitě jakýmkoliv vyznáním pokazilo.

Přišlo jaro a začali jsme jezdit na chatu. Pavel ji dostal od otce k maturitě. Byla u rybníka a bylo tam překrásně. Nebyla tam elektrika, svítili jsme petrolejkou, anebo zapálili v krbu.
Protože Pavel měl ve vinárně pouze noční a chtěli jsme si dát víno, nebo cokoli na zahřátí, nejezdili jsme autem, ale motoráčkem, ve kterém jsme jeli brzy ráno úplně sami, a tak nic nebránilo tomu, aby se naše jiskřičky v těle nerozprskaly.

Nedočkaví a rozechvělí jsme se nemohli dočkat, až za námi prásknou dveře od chalupy.
Než se začala vařit voda na kávu, už jsme byli napůl svlečení a opět jsme nevěděli, jestli máme chuť na kávu, špekáček na ohni, chytit rybu, nebo zase prásknout dveřmi od chalupy.
Než jsem se stačila nadechnout ranního venkovského vzduchu, zašimralo mě něco po tváři. Jarní vůně a kytičky všeho druhu.
Pavel klečel u postele a obkládal mi hlavu petrklíči, sněženkami, kočičkami, kapradím a jen bůh ví, co tam bylo ještě za plevel. Díval se na mě pohledem šelmy, která říká, „mně neutečeš.“
Tohle ráno si budu pamatovat do konce života. Uprostřed těch malinkých kytiček se mi řinuly po tváři slzy plné štěstí, až jsem vzlykala.

Pavel mi utíral slzičky tou svojí velikou rukou a šeptal:

„Plač, kotě moje, plač, máš krásné oči, když pláčeš dojetím, celá záříš, mám tě moc rád, víš to?“

Bylo to krásné a bouřlivé ráno. Nedokázala jsem vzlykajíc odpovědět ani tou nejprostší větou. Jenom jsem věděla, že tohle je asi to, na co jiní čekají celý život. Na takovou chvíli štěstí, která se nedá zapomenout.

Ale realita je realita, takže poledním vláčkem opět do práce. Za pár týdnů mi bude osmnáct, moc se těším. Budu plnoletá, zamilovaná a šťastná.

pokračování příště.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLÍ. kapitola 2 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLÍ. kapitola 3
Předchozí dílo autora : SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLÍ. kapitola 1

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
slavek, štiler, vanovaso, VKate
» narozeniny
Blázen? =) [13], Lizzzie [13], Coco [13], Alnor Roumen [13], bobesh [13], magg [11], JeanMirage [9], Observer [5], Poutník [5]
» řekli o sobě
ScarLiam řekl o Mája S. :
Zdá se být milá neznám ji Zdá se být krásna mnou neviděna nikdy Stydlivá ... Usuzuji z vykání Stále čtu díla její Neustále zde žije Dále se mění Vidím v ní umělce Její um nikdy nevypění.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku