Tim, tma, hvězdy, život, smrt, ona a chvíle ticha. Začátek je nejspíš nechtěně depresivní, snad to konec napraví. Po dlouhé době jsem se vrátila k psaní. Doufám, že to není úplná katastrofa...
přidáno 27.10.2010
hodnoceno 2
čteno 894(13)
posláno 0
Tady nahoře bylo ohlušující ticho. Slyšel svůj tep. Zrychlený, zmatený, ale odhodlaný jako on sám. Tma všechno přikryla. Stromy, jeho ruce a trávu, která mu šustila pod nohama, jako by šeptala: „Kam jdeš, Time?“. Začalo ho píchat v boku, a tak zvolnil tempo. Měl pocit, že se za ním tma uzavírá, že i kdyby chtěl, tak už ho nepustí zpět. Stoupal stále vzhůru, zakopával o klacky a vlastní nohy. Rozčilovalo ho, že ještě není na vrcholu. Přeci už bych tam měl být. Nikdy mi nepřišlo, že je to tak daleko. Snad je to tím, že jsem tu naposled.
Pár kroků od něj vyběhl z křoví ježek. Těžko říct, který z těch dvou se lekl víc. Málem vykřikl, a kdyby sem býval šel někdy jindy, z jiného důvodu, udělal by to. Ale teď? Nač křičet? Lidé křičí ze strachu o sebe sama. Křičí o pomoc. Kdyby stál o něčí pomoc, nebyl by teď tady, nebolely by ho plíce a celé tělo, vyčerpané a zaskočené tím náhlým nočním výletem. Ne, žádné výkřiky, žádné úlevy a zastávky, nebude to prodlužovat. Znovu přidal do kroku.
A pak konečně. Nebe. Třpytící se, chladné a nekonečné nebe. A hvězdy. Miliardy hvězd rozsypaných na temném sametu noční oblohy. Zastavil se a zhluboka se nadechl. Je na místě. Zavalil ho pocit uspokojení a zároveň nové nervozity. Jsi na místě, Time. Teď už jen… Najednou jeho oči zavadily o jakýsi balvan na samém okraji skály. Nikdy předtím si nevšiml, že by tu nějaký byl. Kdyby mu alespoň tolik nebušilo srdce a mohl něco slyšet. Připadal by si o něco méně bezmocný. K jeho obrovskému údivu se balvan pohnul. Ne, to nemůže být… Údivem otevřel ústa. Ale ano. Teď se ohlédla a zasvítily jí oči. Napřímila se a udělala několik kroků směrem k němu. Zastavila se a zírala přímo na něj. Tak tu mlčky stáli několik minut proti sobě hledíce si do tváří zahalených černou tmou. Ona a on. Dva sebevrazi.
Dříve než stačil něco říct, otočila se a sedla si zpátky na okraj skály. Nohy si přitáhla až k bradě a neslyšeně dýchala. Co teď? Jít zpátky? Na to už je pozdě. Když teď odejdu, už se sem nevrátím, to vím jistě. Uvědomil si, že zhluboka oddechuje a celý se třese rozčilením. Znervózňovalo ho, jaká chladná vyrovnanost z ní vyzařovala. Jaký klid. Už není cesty zpátky, Time. Oklepal se, aby setřásl strach, který se mu zahryzl do zad už doma v posteli a který musel táhnout celou cestu až sem. Došel až k ní, ne moc blízko, asi na doslech, a tiše se posadil.
Konečně také spatřil ten výhled. Z výšky stovek metrů, sedíc na studené a pichlavé skále, shlížel na celé město. Zářilo neonovými světly, reflektory aut, pouličními lampami, dokonce i lampičkami na nočních stolcích lidí, kteří dnes večer nemohou usnout stejně jako on. Představoval si jeho rodiče, jak leží vedle sebe v jedné posteli, několik centimetrů od sebe, otočení k sobě zády. Těch několik centimetrů, ta úzká štěrbina mezi jejich klidnými těly, představuje bolestná a hluboká nedorozumění. Nikdy neslyšel, že by se hádali. Nebo že by jen zvýšili hlas. To se nikdy nestalo. Nesouhlas a nevyřčenou nenávist dávali najevo zcela nenápadně. Hlasitým cinkáním příborů, odkašláváním, rychlým otáčením stránek novin a především mlčením. Nervy drásajícím věčným mlčením. Dělal všechno proto, aby to ticho ubil, zničil, roztříštil. Práskal dveřmi a vším, co mu přišlo pod ruku. Pouštěl si hudbu tak nahlas, až ho bolely uši a schytal pár pohlavků. Začal hrát na klavír. Vydržel hrát celé odpoledne, dokud ho nechytla křeč do rukou a musel si odpočinout. Dokázal si jasně vybavit šelest matčiny sukně, jak k němu zezadu téměř neslyšně přijde a studenými prsty ho pohladí po temeni. Cítil vůni jejích dlaní…
„Tohle není fér,“ přerušila náhle jeho tok myšlenek. Nevěřícně zamrkal očima a obrátil se čelem k ní.
„Tohle absolutně není fér,“ zopakovala dotčeně a zdálo se, že zatíná zuby.
„Co… Co není fér?“ zeptal se Tim a mžoural do tmy.
„Měla jsem tu být sama. Tak jsem si to naplánovala. Myslela jsem, že sem nikdo nechodí. Nikdy jsem tu nikoho nepotkala. Až teď. Proč zrovna teď? Copak tebe to neštve?“
Najednou ho bolestivě, s ohromnou a nečekanou silou, zasáhla přítomnost. Zalapal po dechu a nevědomky se znovu oklepal. Mysl mu zaplavila realita mocným přívalem otázek a výkřiků, na které nedovedl sám sobě odpovědět. Natož jí.
„Máš pravdu. Bude lepší, když se spolu nebudeme bavit. Bude to tak snazší,“ promluvila opět a postavila se. Sledoval ji, jak odchází do tmy a mizí. Znovu to hrobové ticho. A tlukot srdce. Pak se ozvaly rychlé kroky. A byla tu znovu. Vlasy jí vlály ve větru, ruce zaťaté v pěst. Běžela vstříc té několikavteřinové omračující svobodě volného pádu a tomu, co bude následovat.
„Ne!“ vykřikl Tim tak hlasitě, až to vyplašilo spící ptáky ve větvích stromů. Cítil, že ho někdo zvedl ze země a ohromnou rychlostí jej vymrštil proti běžící dívce. Ucítil prudkou bolest, když se jejich těla srazila a na krátkou vteřinu se spojila v jedno. Měl dojem, že padají k zemi několik minut, až konečně dopadli do trávy a kamení, jeden vedle druhého, s očima široce rozevřenýma. Dlouho byli ticho. Leželi proti sobě, hleděli si do tváře a Tim cítil, jak mu po pravém spánku teče krev. Snad se uhodil o kámen nebo už jeho hlava prostě nevydržela ten obrovský nápor myšlenek a praskla. Možná se stalo dokonce obojí. A konečně mu přestalo tak zuřivě bušit srdce.
„Takhle jsem to nechtěla,“ řekla roztřeseným hlasem a Tim věděl, že pláče.
„Já vím, omlouvám se.“
„Vzal jsi mi tu možnost. Prostě jsi mě o to okradl,“ pokračovala vyčítavým tónem. Cítil, jak ho propaluje očima.
„Ano, já vím. Mrzí mě to, vážně. Ale nemohl jsem… Nemohl jsem tě nechat… Chápej,“ snažil se jí vysvětlit, že se prostě nemohl jen tak dívat. To by přece nedokázal nikdo.
„Všechno jsi to zkazil, úplně všechno!“ vykřikla najednou a zakryla si rukama tvář. Tím výkřikem jako by v něm uvolnila hráz.
„Jistě, sveď to na mě. Myslíš, že já jsem to tak chtěl? Myslíš, že mám radost, že jsem tě tady potkal? Ne! K čertu s tebou! Myslel jsem si, že sem přijdu, zhluboka se nadechnu a prostě skočím. Ale ne… To bys tu nesměla být ty,“ posadil se a začal na ní křičet s ohromnou bolestí v hlase. Naprosto ji ochromil, přestala plakat a němě zírala na tu záplavu emocí. „A pak se klidně jen tak zvedneš a rozeběhneš se a já se mám dívat? Já tu mám zůstat jako ten druhý, sebrat odvahu, kterou bys ze mě tím skokem vysála a prostě skončit tam někde dole vedle tebe? Myslíš, že takhle jsem to vážně chtěl? Ne, krucinál, tohle jsem nechtěl a nechci! Co to má znamenat, že ani tohle už udělat nemůžu? Jaká je pravděpodobnost toho, že bych tu na někoho narazil? No řekni! Ne, nic neříkej… To je jen další naschvál, všechno se to děje naschvál, je to trest. A já to chápu, ale nepřijímám a nechci to!“
Zmlkl. Zalekl se sám sebe. Ukrutně zuřil, cítil se pokořeně a zahanbeně. A ona na něj nepřestávala zírat. Skoro si vyčítal, že jí nenechal být. Možná by to teď už měl také za sebou. Měl by to za sebou.
Zvedl se a sedl si zpátky na okraj skály, na to samé místo, ze kterého před chvíli vystartoval vybídnut neznámým pudem. Pohled na zářící město ho trochu uklidnil. Posadila se těsně vedle něj. Kolena si opět přitáhla až těsně k bradě a trochu drkotala zuby, ačkoliv jí nebyla zima.
„Nikdy jsem nebyla u moře.“
Chvíle ticha. Jemného, chvějícího se ticha…
„Nikdy jsem neslavil Vánoce.“ Timovi se chvěl hlas. Oba hlasitě vydechli.
Jemné, chvějící se ticho…
„Jednou budou vyrábět elektřinu z blesků,“ řekl zasněně.
„Jak to víš?“ zeptala se. Jinak, než byl zvyklý. Bez náznaku nedůvěry, bez toho, aniž by pochybovala o tom, že mluví pravdu. Úplně jinak, než byl zvyklý.
„Četl jsem o tom v jednom časopise.“
Dlouhá pomlka, nádech, výdech.
„Docela se zajímám o fyziku,“ řekl skromně, ačkoliv věděl, že „docela“ znamená první místa ve fyzikálních soutěžích a dlouhé, dlouhé hodiny listování učebnicemi a knihami, kterým by porozumělo jen málo jeho vrstevníků.
„Já mám ráda hvězdy,“ řekla zdráhavě. „Vlastně bych chtěla být astronomka.“
„Já nepoznám ani velký vůz…“
Zasmála se.
„Tady,“ ukázala na zářící oblohu a opsala prstem souhvězdí Velkého vozu a Tim měl dojem, že se ho doopravdy dotýká. Byli tak vysoko, tak blízko hvězd. Vztáhl ruku po jedné z nich a v jeho mysli ji doopravdy uchopil a strčil si ji do kapsy.
„Na památku,“ řekl a usmál se. Znovu to jemné, vrtkavé ticho. Hladilo je po tvářích a objímalo jejich paže. Nekonečné, chladivé.
„Co sis myslela, že najdeš tam dole?“
„To, co jsem nenašla tady nahoře,“ odpověděla vážným hlasem a zadívala se kamsi do dáli.
„A to je?“
„Život.“
Nevěděl, co na to říct. Vlastně to cítil stejně. Ale to nemusel říkat…
„Pořád to chceš udělat?“
„Hrozně moc. Ale nemůžu. Teď už to nejde… Všechnu odvahu jsem vrazila do toho jediného momentu,“ odmlčela se. „Víš, když jsem se rozeběhla, nemyslela jsem na to, co mě čeká. Ale na to, co opouštím.“
„Alespoň jsi měla šanci si to uvědomit,“ řekl trochu vyčítavě.
„Vlastně jsi zastavil nás oba.“
Zvedl se vítr a rozcuchal jim vlasy.
„Je to dobře?“ zeptala se.
„Asi záleží na tom, co jsi opouštěla…“
„Maminčiny věčně uplakané oči. Stellu a Ellu – dvojčata, moje dvě nevlastní sestry. Toulavou kočku, která mi v zimě sedává na klíně a v létě lehává u nohou. Třešeň na zahradě, psací stroj, housle, okoukané školní zdi, vycházející slunce a hlavně noční oblohu. Vlastně je toho hrozně moc,“ její hlas místy řezal jako břitva a místy hladil jako samet. Tim si toho všiml a ve skrytu duše nad tím žasl a pomalu, ale jistě se mu ten tón vpíjel do paměti.
„Pak je to dobře,“ odpověděl a cosi ho pohladilo po duši.
„Snad. Napadlo tě někdy, co bys opustil ty?“
„Ne, já jsem nad tím takhle nepřemýšlel. Nejspíš nic, co by stálo za to.“
„Proč jsi vlastně chtěl…?“ nějak nedovedla tu otázku dokončit. Tim se neměl k odpovědi. Dlouho mlčel a pak se na ní podíval.
„Měla jsi někdy pocit, že jsi průhledná?“
„Možná, občas.“
„Tak já se tak cítil každý den. Průhledný, neviditelný, prázdný. Že nejsem nic a nikdy ničím nebudu. Protože kam to vlastně všechno vede? Nechci skončit jako naši. Mám pocit, že všichni žijeme jenom podle šablon, černo bílí, rutinní, slepí. Že nikdo nevidí, co jeden druhému způsobujeme. Točíme filmy o konci světa, o falešné lásce a předstíráme, že je všechno v pořádku. Ale to není v pořádku. Není v pořádku zničit všechno, na čem záleží. Zničit svět. Není v pořádku, že se mezi sebou zabíjíme jenom pro barvu pleti, pro odlišný názor, pro peníze. Nic z toho není v pořádku a nikdy nebude, proto chci odejít. Nechci se nenávidět za to, že jsem ještě naživu,“ poprvé v životě to někomu řekl. Téměř se rozplakal.
„To mě mrzí,“ řekla soucitně a měla obrovskou chuť ho chytit za ruku.
„Mě taky.“
Vzpomněl si na včerejší odpoledne. Stál dvě hodiny na chodníku před domem, ve kterém strávil celý život a prohlížel si každý milimetr, každou skulinku, důkladně si jej zaznamenával do paměti. Pro případ, že by na něj tam někde zapomněl. Když tu teď seděl, dokázal si ho vybavit tak jasně, jako by stál přímo před ním. Přejel rukou po omítce, po klice a malé prohlubni, do které schovávali klíče. Najednou si tu připadal nechráněný, bezbranný. Aby na to zapomněl, zeptal se rychle: „A proč jsi tu ty?“
„Vlastně ani nevím,“ odpověděla a pousmála se.
„Jakto? Nějaký důvod přeci mít musíš,“ Tima ta odpověď rozhořčila. Přeci sem nepřišla jen tak, z nudy, z pouhého rozmaru.
„Když jsem sem šla, bylo jich tolik, že jsem je ani nedovedla spočítat a řekla bych, že s každým krokem jich ještě přibývalo. Je to zvláštní, ale teď už si nejsem schopná vybavit ani jeden z nich.“
Tim bezděky zaťal pěsti.
„Tak je možná na čase, aby ses vrátila domů,“ řekl chladně. Sám nevěděl, kde se v něm ta zloba vzala. Snad jí záviděl, že se zbavila toho závaží, které ho stále tlačilo na prsou. Něco v něm vřelo. Něco v něm chtělo skočit.
„To by sis přál?“
„Ano. Nejsem srovnaný s tím, co mám za sebou, těžko se vyrovnám s tím, co mě teprve čeká.“
„Nemůžu tě tu nechat,“ odpověděla stroze.
„Proč ne?“ pořád zněl podrážděně.
„Protože mám pocit, že jsi lék,“ řekla a upřela na něj hluboké oči.
„Lék? Lék na co?“
„Lék na smrt,“ zasmála se nejistě, a když poprvé zaznělo slovo, kvůli kterému sem vlastně oba přišli, přejel jim neurčitý mráz po zádech. „Nevím, jestli bych skočila, kdybys tu nebyl, jisté ale je, že tu jsi a zastavil’s mě právě včas. Všechno má svůj důvod. Na náhodu už dávno nevěřím. Podívej se na mě,“ řekla a položila mu dlaně na tvář. „Mně to můžeš říct.“
Tim se rozplakal. Poprvé po letech, poprvé před někým. Podvědomě cítil, že nějak odhalila jeho tajemství. Ale jak by mohla? Řekl jí pravdu, jen ne úplnou. To je to tak znatelný rozdíl? Schoval obličej do dlaní a nechal ji, aby ho objala kolem ramen a políbila do vlasů.
„Mně to můžeš říct,“ zopakovala a přitáhla ho těsněji k sobě.
„Měl jsem… Mám sestru. Jmenuje se Nina,“ začal pomalu, „naposledy jsem ji viděl, když mi bylo devět. Šli jsme spolu tehdy do parku sbírat kaštany. Vždycky byla hrozně zvědavá, často se nám stávalo, že se na procházkách zatoulala. Pokaždé jsme ji našli. Dodnes to nechápu, měl jsem pocit, že ji mám stále na očích…“
Nastalo dlouhé ticho. Vítr ustal a větve stromů zapraskaly úlevou. Seděli těsně u sebe jako jeden člověk.
„Slibuju, že už to nikdy neudělám, Time.“
Začalo sněžit.
přidáno 03.11.2010 - 17:05
To jsem moc ráda. Děkuju.
přidáno 03.11.2010 - 07:34
Moc emocí, které snad každý jednou v nějaké situaci prožije. Moc hezky napsané. Líbilo se mi to.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pádem vzhůru : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla


Předchozí dílo autora : Bezejmenná

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku