Jedna z mých starších povídek.
přidáno 13.09.2010
hodnoceno 0
čteno 866(6)
posláno 0
Prodíral jsem se spletencem těl, ale nikam jsem se nedostával. Čím víc jsem tlačil na lidi přede mnou, tím hloub jsem se propadal do sálu. Shora na nás v nárazech dorážela tvrdá a divoká hudba, která mě doháněla na pokraj šílenství. Nakonec se mi přece jen podařilo prodrat se ke stěně. Bylo to jen malé vítězství, protože vchod byl na jiné straně, alespoň jsem cítil ostrůvek jistoty v tomhle moři beznaděje. Svezl jsem se na podlahu a zavřel oči. Co dělám tady, na zemi. Co dělám tady, kde jsou ti nejhorší z nejhorších městských lotrů? Ale odpověď jsem už dávno znal. Začalo to už ráno.

Vzbudil jsem se jako každý den s tím, že půjdu do práce. Chvíli jsem se obracel v posteli, ale nakonec jsem přeci jen vstal. V kuchyni jsem si poslechl ranní noviny a připravil snídani. Po ospalé návštěvě koupelny jsem se navlékl do saka a vyrazil ven. Ještě jsem ani nestihl vyndat klíč ze zámku a už u mě byli. Tentokrát na to ale šli chytře.

První, mladší, se zeptala: „Prosím Vás, co si myslíte o výkladu bible mezi lidmi?“

Když jsem na ně jen ospale zamžoural, přidala se ta starší. „Víte, provádíme studii, pokud byste se chtěl přidat a spolupracovat s naší organizací, tak nám zavolejte na toto číslo“

Vytáhla z kabelky papír a naškrábala na něj telefonní číslo. Otupěle jsem si ho vzal, ale hned mi bylo jasné, že to je jedna z těch „Nezávislých skupin lidí“, kteří jsou nezávislí hlavně na penězích, které s takovou ochotou darují vedení spolku. Vyndal jsem aktovku a zandal papír s telefonním číslem do pořadače. Pospíchal jsem od nich co nejrychleji. Zbytek cesty už mě nikdo nezastavil, a tak jsem už téměř uvolněně přišel do zaměstnání.

Moje práce byla jednoduchá, kontroloval jsem platnost faktur, prověřoval soudní obsílky a vyřizoval většinu papírování. Ve firmě sestávající se z třiceti lidí to nebyl až takový problém. Sekretářka už čekala na úkoly. Nakázal jsem jí udělat kafe.

Pohodlně jsem se rozvalil do křesla. Kancelář jsem měl opravdu hezkou. V desátém patře výškového domu s nepřekonatelným výhledem na Moskevské panorama. Tahle architektura mě vždycky dojímala. Klouzal jsem pohledem z jedné budovy na druhou a kochal se důmyslností jejich polohy.

Rozhlédl jsem se po své kanceláři. Na stole těžítko, které jsem dostal od spolupracovníků k výročí pěti let strávených ve firmě. Bůh ví proč, mělo tvar slona. Chobot vytrčený nahoru jako při přivolávání samice nebo smrtelné agonii. Uvažoval jsem o slonovi, který mu mohl stát předlohou, když jsem si uvědomil, že sekretářka už hodnou chvíli nejde. Vyhlédl jsem zpoza dveří, ale nikde nikdo.

V tom mi to došlo. Vždyť je měsíční porada. Z toho bude průšvih. Nepřítomnost na poradě se musí hlásit alespoň týden předem, protože to je schůze všech zaměstnanců a vedoucí má dojem, že když tam je on, tak proč jeho podřízení ne? Je to vlastně takový „self-made man“. Firmu vypracoval od úplných základů sám. Začínal jako prachobyčejný úředníček menší firmy, ale svou pílí a skvělým jednáním s lidmi se dostal až sem. Rozhodně tedy nikomu nic neodpustí.

Rozběhl jsem se ztichlými chodbami a bez dechu jsem dorazil do konferenční místnosti. Vpadl jsem dovnitř a posadil se na nejbližší židli. Vedoucí si mě jen změřil pohledem, ale pokračoval ve své řeči. Vlastně nepokračoval, ale končil.

Řekl jen: „Je mi to sice líto, ale doufám, že všichni chápete, proč jsem musel zavést tyhle opatření“ S těmi slovy vypnul mikrofon a sestoupil k nám. Rychle jsem k němu doběhl a zeptal se ho, co myslí těmi „opatřeními“.

Trpce se usmál a odpověděl mi: „Je to ironie, že zrovna ty jsi přišel o tu řeč. Říkal jsem, že naše firma už nemá tolik zakázek jako dřív, a že někteří zaměstnanci budou muset firmu opustit. Jde jen asi o pět lidí, ale ty jsi mezi nimi. Prostě už nemáme z čeho platit tvé místo. Samozřejmě pokud chceš, můžu ti dát kontakt na jiné firmy v oboru. Udělám ti dobré vstupní hodnocení. To víš, nemůžu si na tebe stěžovat, ale práce je práce.“

Na papírek mi napsal číslo mého potenciálních zaměstnavatelů a odkráčel pryč. Díval jsem se za ním neschopen slova. Vrátil jsem se do kanceláře a sedl si do křesla. Vzpomínal jsem na dlouhá léta strávené u téhle firmy.

Odešel jsem, aniž bych si sbalil těch pár osobních věcí, které mi tu zůstaly. Vyrazil jsem domů. Cestou jsem přemítal, co se mnou bude. Za ta léta práce jsem si našetřil pěknou sumičku, ale co když mě jinde i přes doporučení nevezmou? Co budu dělat? Zaplavila mě nesnesitelná skepse.

Když jsem dorazil do svého bytu, řekl jsem si, že s tím něco udělám. Vzal jsem si do kapsy pár rublů a vyrazil do ulic. Zapadl jsem do nejbližšího baru a hodil do sebe několik panáků.

Tohle množství alkoholu moji depresi jen prohloubilo. Musel jsem se vydat mezi lidi. Vzpomněl jsem si, že dnes v městské hale pořádá koncert nějaká nová death metalová skupina. Byl jsem si jistý, že dnes mi už nic neublíží. Přidal jsem se ke skupině mladíků a vpadl do sálu.

Jakmile jsem vkročil, nebylo již návratu. Hudba. Popravdě hudba nebyla hudba. Souvislá clona hluku na mě dopadla jako olověná kazajka. Protlačil jsem se k baru a neustálý přísun pití udělal svoje. Světla se kolem mě točila a lidé začali nosit rozmazané masky.

Rozhodl jsem se jít domů, dnes už jsem toho měl dost. Rozhlédl jsem se kolem sebe a v opileckém oparu jsem teď viděl tu společnost v pravém světle. Všude panuje chaos. Neřízený. Jediná jistota je ranní bolest hlavy. Byl jsem znechucen sám sebou a společností kolem mě. Pomyslel jsem si, že na horší místo už jsem se dostat nemohl. Jako by i tělo souhlasilo, začal jsem zvracet. Proudem jsem ze sebe vypouzel všechnu tu nemorální jalovost světa, který jsem teď poznal. Už jsem se chtěl dostat jen pryč.

Prodíral jsem se spletencem těl, ale nikam jsem se nedostával. Čím víc jsem tlačil na lidi přede mnou, tím hloub jsem se propadal do sálu. Shora na nás v nárazech dorážela tvrdá a divoká hudba, která mě doháněla na pokraj šílenství. Nakonec se mi přece jen podařilo prodrat se ke stěně. Bylo to jen malé vítězství, protože vchod byl na jiné straně, alespoň jsem cítil ostrůvek jistoty v tomhle moři beznaděje. Svezl jsem se na podlahu a zavřel oči. Co dělám tady, na zemi. Co dělám tady, kde jsou ti nejhorší z nejhorších městských lotrů? Ale odpověď jsem už dávno znal. Začalo to už ráno.

Nakonec jsem se přeci jen dostal domů. Otevřel jsem aktovku a vytáhl papír s číslem. Bylo mi jasné, že pokud teď zavolám své budoucí firmě, tak mě okamžitě vyhodí, ale bylo mi to naprosto jedno. Telefon vyzváněl. Jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát. Někdo to vzal.
„Dobrý den, co si přejete?“ ozval se mladý hlas.

Mluvící nebyl vůbec překvapen, což mě zmátlo, ale přesto jsem ze sebe dostal: „Mnooo víte, já bych jako chtěl bejt u vás. Jako víte jak to myslím?“

„Samozřejmě, kdy a kde se chcete s námi setkat?“ Tohle mě vyvedlo z míry ještě víc. Ten suverénní hlas mě vytáčel k nepříčetnosti.
„Co třeba hned, cooo?“ odsekl jsem.
„Ovšem, přijeďte na ulici Alexandra IV. my už si Vás tam najdeme.“.
Konsternovaně jsem položil sluchátko. Vyšel jsem na ulici se zbylými rubly a stopl si taxi.

„Ulice Alexandra IV,“ zahučel jsem opileckým hlasem.

Taxikář se mě na nic neptal a jel. Dorazili jsme tam. Podal jsem mu vše, co jsem měl a vystoupil z auta. Ani peníze nepřepočítával a odjel. Bůh ví proč. Na ulici z vysokého domu asi deset metrů přede mnou vyšel mladý, dobře oblečený muž.

Když mě pozdravil, poznal jsem v něm toho, kdo mluvil do telefonu. Zavedl mě dovnitř. Solidně vybavený dům. Nechápal jsem ovšem, proč mě sem vede. Prošli jsme chodbou a zahnuli do nějaké místnosti. Byla plná lidí. Nemohl jsem pochopit, co se tu děje. Mladík se na mě otočil a zeptal se: „Tak ty se k nám chceš přidat? Bratře?“ V tom mi to docvaklo. Telefonní čísla. Omylem jsem si je spletl. Dnešek mi, ale dokázal, že jsou horší věci než sekty. A proč vlastně ne, vždyť mi uspořádají život a všechno bude lehčí.

„Jistě Bratře,“ odvětil jsem.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Není všechno zlato, co se třpytívá : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Maloměsto
Předchozí dílo autora : Alchymista

»jméno
»heslo
registrace
» nováčci
GrófkaM
» narozeniny
karikrůtka [12], Gotas [11], nesersrna [9], Dan Škareda [9]
» řekli o sobě
prostějanek řekla o Lizzzie :
Hvězdy jsou jak slunečnice nad Brnem... nebo jak to bylo? :) super básnířka :)..... její básně mě vždy chytnou a nepustí... protože je z nich cítit úžasná člověčina :) a nejen ta :) ... a Brno je další plus :)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku