NIKDO MĚ TĚ NEVRÁTÍ

Nad obzorem s ránem,jasné slunce vychází,
se slzami v očích,sedím na hrázi.
Na zrcadlící hladině,slzy mé kola vytváří,
bezmocnost,bolest tvoří,v mé ustarané tváři.

Před třiceti lety,ti máma život dala,
před půl rokem,ti ho voda vzala.
Byla to nehoda,na vodu jsi vyrazila,
na jezu prudkém,se loďka tvá převrhnula.

Nedokázal jsem pomoci,já daleko byl,
když se mi to doneslo,já nevěřil.
Byla to pravda však,sklopil jsem zrak,
bez tebe děvče,v klidu nedokáži usínat.

Stále ta voda,mi tě lásko připomíná,
vždy jsi byla taková úpřimná,taková milá.
Rád stále mám,nikdo mě tě nevrátí,
proč zrovna mě,postihlo tak velké neštěstí?