přidáno 27.07.2010
hodnoceno 1
čteno 914(7)
posláno 0
Venku panovalo chladné a nevlídné počasí. Mírně poprchávalo a vypadalo to, že se každou chvíli přižene bouřka. Malý Peter a jeho otec se, se svým povozem, vraceli z dalekých trhů a unaveni z dlouhého cestování se těšili, až znovu uvidí svou vesnici. Peter se zúčastnil trhů vůbec poprvé a nebyl tak na takovou cestu zvyklý. Víčka mu těžkla a každou chvíli zíval tak, až si vysloužil nejeden nepěkný pohled svého otce. Ten nebyl dobře naladěn, jelikož na letošních trzích zrovna dvakrát nejlíp nepochodil. Byl z toho mrzutý a na zpáteční cestě toho moc nenamluvil.
Usínajícího Petera probudil k životu až polorozpadlý hrad, který spatřil v dáli, schovaný za korunami stromů. Hned se obrátil k otci a začal se ho na něj vyptávat. Otec, ač se k tomu moc neměl, řekl vše co o tom starém hradu věděl. Nebylo toho moc. Vyprávěl o zlém knížeti, jenž na zdejším hradě panoval před mnoha staletími a který byl později za své hrozné skutky potrestán. Za svůj život prý proslul svou nebývalou krutostí a bezednou nenávistí ke všemu, co se mu znelíbilo. Pověstný byl převážně svým zacházením se služebnictvem, které si raději, než-li pod ním sloužit, zvolilo smrt. Na závěr se otec zmínil, že kníže zemřel rukou svého syna a že od té doby jeho duch musí navěky obývat starý hrad a nikdy nesmí opustit jeho prostory. Taky mu důrazně kladl na srdce, aby té pohádce nevěřil, že je to jen místní báchorka. Peter se ještě chvíli na polorozpadlý hrad se zaujetím díval a přemítal si vše, co mu o něm a o onom bezohledném knížeti, otec pověděl. Když mu zmizel z dohledu, cítil jak na něho opět šlo spaní.
Utekla sotva půl hodina cesty, když spícího Petera vzbudil nějaký hluk. Otevřel oči a viděl jak se na jejich povoz řítí z obou stran skupina hrdlořezů . Palcáty a flintami ozbrojení lapkové, kteří v blízkém okolí loupí a příležitostně i mordují projíždějící kupce. Namířili na něho a na otce zbraněmi a následně je donutili z povozu slézt. Poté je odtáhli kousek stranou a přivázali je ke stromu. Nešťastný otec neudržel emoce na uzdě a sprostě jim vynadal. Litoval toho už ve chvíli, kdy ty slova vypouštěl z úst. Jeden z mužů k němu přistoupil, dal mu ke krku dýku a zřejmě by ho na místě podřízl, kdyby ho ten za ním neokřikl.
„Nech toho! Uděláme to jinak! Odvažte toho kluka, vezmeme ho sebou! Starý Juraj má velice rád chlapečky! Že pánové?“následoval bujarý smích.
Otec naléhal a prosil je, aby mu syna nechali, ale nic mu nepomohlo. Lapkové vzali vše co v povoze našli a i s Peterem zmizeli v lese. Plačící otec tam zůstal přivázán ke stromu, s vědomím, že už svého syna nikdy neuvidí. Mezitím déšť získával na síle a v dáli už bylo slyšet hřmění.
Začalo se připozdívat a dlouho očekávaná bouřka konečně udeřila. Jeden hrom následoval druhý a obloha, lemovaná blesky, doslova svítila. Únosci se rozhodli, že si najdou nějakou skrýš, kde přečkají do té doby, než se to přežene. Onu skrýš našli v nedalekém hradě. V tom hradě, o kterém Peterovi vyprávěl otec. Někteří z jedenáctičlenné skupiny únosců, se vzpouzeli, jelikož znali pověsti, které se o onom hradě vyprávěly. Přesto, rozkaz hlavy skupiny zněl jasně. „Kdo nesouhlasí, bude o hlavu kratší!“ Skupina se tak utábořila v prostorách opuštěného hradu a čekala až se bouřka přežene.
Hradní komnaty působily strašidelně a tajemně. Vzduch byl vlhký a všechno pokrývala silná vrstva prachu. Z kamenných zdí sálal nepříjemný vlezlý chlad, jenž se skupině únosců vůbec nezamlouval a dávali to taky hlasitě najevo. Brzy ale už chlad nebyl jejich největším problémem.
„Kde jsou Oleg s Davidem?“ptala se hlava skupiny.
„Před chvílí jsem je někde spolu viděl!“odpověděl jeden z mužů.
„Dobrá, dobrá! - Takže, musíme si založit oheň, abychom tu neumrzli! Sežeňte nějaké dřevo!“
Oheň vzplál a skupinka devíti prochladlých mužů, u něho seděla namačkaná a hřála si ruce. Venku dál zuřila hrozná bouře a oni si opékali brambory. Opodál v koutě, seděl vyděšený Peter, jemuž se hlavou honily nejrůznější myšlenky. Hlavně ale myslel na otce. Na to, jak mu teď musí být, když je tam venku, kde zuří ta strašlivá bouřka a on je tam sám, přivázaný ke stromu.
„Tak moment!“zarazila se najednou hlava skupiny „Ukázali se už Oleg s Davidem?“
„Neukázali! Kde můžou být?“podivoval se jeden.
„Možná se ztratili! No možný to je! Chodeb je tu spousta a jedna jako druhá!“namítal druhý a hodil do sebe další brambor.
„Nesmysl! Dariusi, běž a koukni se po nich! Pokud se ti hlupáci vážně ztratili, nedostanou teplý brambor! - Tak běž, hergot!“
Uteklo deset minut. Darius se nevracel a muži začali být nervózní.
„On se ten pitomec snad ztratil taky!“kroutili ostatní hlavami.
„Igore, vezmi pochodeň a pojď za mnou!“přikázal vůdce bandy a spolu se svým bratrem Igorem, vyrazili ztracené muže hledat.
V síni, kde měli oheň a všechen svůj lup, zůstalo už jen šest mužů a Peter. Byli čím dál víc nervóznější. Jedni po sobě zmateně koukali, druzí nervózně přešlapovali z místa na místo. Teď se jim zdálo to místo ještě temnější, než-li předtím. Měli z něho doslova husí kůži.
„To je práce toho ducha.“řekl v koutě schoulený Peter a začal brečet.
„Mlč ty spratku! Kdo se tě na něco ptal? Ještě slovo a…“
„Možná má pravdu! Co když…“
„Drž hubu!“
„Co když je to vážně duch toho knížete? Neměli jsme sem chodit! Neměli…“
„Drž hubu, ti povídám! Přece nebudeš věřit nějakým povídačkám!“
Hádku přerušil něčí hrozný křik. Muži ihned poznali, že patří vůdci jejich bandy. Zachvátila je panika. Popadli zbraně, shlukli se vedle sebe a nevěděli co mají dělat. Situace využil Peter, který vzal nohy na ramena a svým únoscům utekl. Dva z nich se za ním rozeběhli. Při tom jak za ním běželi, se jednomu z nich do cesty zničehonic připletla židle. Lapka sebou praštil o zem a přímo nad ním se k jeho hrůze zjevila postava starého muže. Byl to duch mrtvého knížete. Obličej měl vrásčitý, oči černé jako noc a na hlavě veliký klobouk s ptačím peřím. Kníže na nic dlouho nečekal, chopil se kopí a dotyčného lapku probodl skrz naskrz. Druhý muž, když slyšel jeho smrtelný výkřik, se obrátil tím směrem a při pohledu na ducha mrtvého knížete, hrůzou zkameněl. Udělal pár opatrných kroků vzad a v tu ránu ho zezadu kdosi ohromně silný popadl a v mžiku se mu zakousl do hrdla. - „Upír!“vyhrkl ze sebe Peter, který to všechno pozoroval z uctivé vzdálenosti, schovaný a k smrti vyděšený. Že to byl opravdu upír, nebylo pochyb. Měl bílou, vysušenou kůži, veliké, špičaté uši a dva tesáky, ostré jako břitvy. Na Petera ale příliš děsivě nepůsobil. Chodil mírně shrbený a jeho tupý výraz napovídal, že moc inteligentní nebyl. Taky měl něco s levým okem, jelikož ho měl stále zavřený. No zkrátka Peter si takhle krvelačného upíra nepředstavoval. I přes jeho podivný zjev byl ale nanejvýš nebezpečný. Peter při pohledu na ducha knížete a upíra, ani nedýchal. Byl přesvědčený, že přišel jeho konec. Upír se už chystal vydat jeho směrem, když ho Kníže zarazil se slovy:
„Nech ho být! Tam vzadu na nás čekají ještě čtyři lapkové! Přece je nenecháme dlouho čekat, co říkáš? Co by jsme to byli za hostitele!“
Peterovi spadl obrovský kámen ze srdce. Když zůstal v té dlouhatánské chodbě sám, chvíli nehybně vyčkával na místě. Až když sebral všechnu odvahu, vylezl ze své skrýše a hnán novou nadějí, že všechno dobře dopadne, utíkal pryč. - Všude panovala hrozná tma a slyšet bylo jenom burácení hromů. Při útěku zakopl a spadl na tvrdou zem. Ačkoliv nebylo skoro vidět, poznal, že zakopl o něčí tělo. Podíval se blíž a spatřil vůdce bandy, jak tam ležel v kaluži krve, s hrdlem rozsápaným. Rychle vstal a utíkal dál. Netrvalo dlouho a šťastný Peter našel ze starého hradu východ. Ještě než zmizel v lese, zaslechl střelbu a nešťastný křik svých únosců.
Venku dál zuřila bouře, ale Peter utíkal, jakoby ho na nože brali. Utíkal za svým otcem a přestože nevěděl kterým směrem ho má hledat, běžel tak jakoby si byl tím svým směrem jistý. V očích měl slzy štěstí a jediné na co myslel bylo, až se s otcem obejmou a vrátí se společně domů.
přidáno 29.07.2010 - 16:42
To samé jako předchozí povídka. Náměty nejsou špatné. Postrádá to ale napětí. Petr je spoután a v zápětí jim bezpotíží uteče. vyděšení lapkové se krčí kolem sebe, ale dva za ním vyběhnou. Ti neměli strach? Jeden zakopl o židli (kde se ve starých rozvalinách hradu vzala bytelná židle? A jak to, že si jí dříve nevšimli, když hledali dřevo?). Mákni více na slohu. natahuj čtenáře, ať neví na čem je.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Hrad mrtvého knížete : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla


Předchozí dílo autora : Upír z Černého lesa

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
pešu
» narozeniny
Fry68 [11], AnnaMonaMola [1], Hanaka [10], casa.de.locos [7], Luciferek [3], nana27 [3]
» řekli o sobě
Boleslava řekla o Sokolička :
Moc fajn holka, krásný básničky i povídky - to je ideální kombinace! A nemáme společné jenom ty sportovce...přihlásily jsme se přece na Psance ve stejný den (to bude znamení...)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku