Na světě se děje plno nevysvětlitelných jevů, třeba kruhy v obilí. Ale tentokrát vám bude dovoleno nahlédnout k něčemu neuvěřitelnému... Věříte na upíry? Povídková série sesmolená ve worldu, rozsekaná na několik částí. Tady máte část první. Snad se bude líbit...
přidáno 03.07.2010
hodnoceno 7
čteno 1050(14)
posláno 0
„Jste věřící?“ ozval se hluboký hlas pomenší pracovnou obloženou těžkými, plnými knihovnami. Ačkoli zelené digitálky na bytelném, bukovém stole zvesela svítily 17:56, hluboké šero v místnosti by se hodilo k času spíše pozdějšímu.

Přestože mluvčího nebylo nikde vidět, postavy schoulené v hlubokém koženkovém křesle za stolem by si musel všimnout i slepec, navzdory téměř tmě. Muž, dle neudržovaného strniště na tvářích se dalo pohlaví určit se stoprocentní jistotou, zprvu nikterak nezareagoval. Ani sebou necukl. Byl na Hlas zvyklý. Poprvé se bál, kdo to mluví, dokonce prohledal celou místnost, od podlahy po strop, pídil se i v knihovnách, nic a nikoho nenašel. Nakonec se rozhodl jej ignorovat, považoval jej pouze za přelud, fantoma vlastní mysli. Toho nepsaného pravidla se držel doteď. Bál se odpovědět, bál se zjištění, že Hlas není jen přelud, ale také neznal odpověď. Až doteď. Až do konce týdne, až do té hrozné události…

Hlas vždycky pokládal jednu a tu samou otázku. Hlas se pokaždé zeptal za čtyři šest a pak mlčel, nedostávaje odpověď. Krátké vlasy se naježily, jak mezi ně zajelo desatero prstů. Na jednom se leskl nezdobený zlatý kroužek. Už znal odpověď, už svou víru nalezl.

Ale tolik se toho bál…

„Ano-“ vydechl sotva slyšitelně, sám jej slyšel jen díky tomu, že jej vyslovil. Tím jedním slovem se mu z duše zvedla neskutečná tíha, měl pocit, že bude skákat a řvát štěstím, ale zároveň mu duši sevřel strach, z toho jediného „ano“ ho svírala hrůza.

„Znáte mě?“ ozval se znovu hlas u stolu. Vlastně se ozval hned z míst, kde byla židle pro hosty. Polekané vyjeknutí a zhroucený muž už vůbec nebyl zhroucený, ba naopak, jevil se docela rozvinutý. Z oříškově hnědých očí se staly oči téměř černé, jak se zorničky strachy rozšířily.

„K-kdo jste? A proč, ehm, tedy, no, jak jste se sem dostal?“ přešel z šepotu v mírně, ale vážně jen mírně hystericky zvednutý jekot. Ale to zjevně nepatřilo k dobrému vychování:

„Vás nikdo nenaučil, pane Henry Leopolde Coufale, že je neslušné, odpovídat na otázku další otázkou?“ Ve tmě skoro šlo vidět, jak neznámý vrtí nevěřícně hlavou. Tón hlasu zůstal ale stejný; suchý, monotónní, bez života. Ale navzdory bezvýraznosti hlasu si Leopold připadal, jako by zklamal svého milovaného učitele, Hlas. K jeho překvapení se jeho mysli taková představa příčila natolik, že měl sto chutí začít se omlouvat. Jen tak tak se ovládl.

„Slušně jednám pouze s hosty, kteří jsou tu vítaní!“ pokusil se Henry hrát tvrdého, ale podbarvení hlasu mělo silný nádech strachu. Skoro až hrůzy.

„Ano, to je do vás zcela očekávané, ale jistě to nevysvětluje, proč jste mi zatím neodpověděl na otázku.“ Hlas získal tvrdý železný tón, z kterého se Henrymu roztekla kolena. Celý se třásl, ale neodpovídal.

„Nejspíš jste nebyl dlouho u ušního, že? Doporučuji kontrolu vašeho sluchového ústrojí, neboť mě se zdá, že nikoli. Ale pro jistotu se zeptám ještě jednou: znáte mě?“ Do otázky vložil Hlas zase ono železné ostří, ale již jej nebylo potřeba. Henry s hrůzou hleděl na svého nezvaného hosta, oči mu málem vypadaly z důlků. Šero se rozpouštělo, až zcela zmizelo a ukázalo tazatele v celé jeho… kráse.

Henryho málem trefil šlak. Jeho historický koníček ho za celé roky zavedl na mnohá místa, ale jedno si pamatoval obzvlášť dobře. Na Transylvánské Karpaty se nedalo lehce zapomenout.

A ani na dva megalomany toho strašidelného kraje, hraběte Drákulu a jeho bratra, velkohraběte Nosferatu. Zdá se, že ani transylvánské země na něj nezapomněly…

Nestačil ani vykřiknout a rodinná fotografie získala rudý nádech. Stejně jako vše okolo...

*

Páchlo to tam jako týden nemytý bezďák a vypadalo snad ještě hůř. Všude létaly šedé obláčky smradlavého, nekvalitního tabáku z cigaret, alkohol bez jakosti tekl snad všude a děvky, kterým by se člověk s trochou sebeúcty a zdravého rozumu zdaleka vyhnul, se válely po příliš opilých, nebo příliš zoufalých klientech, jako krysy hledaly jakýkoli způsob, jak si naplnit kapsy.

U malého skládacího stolku politého vodkou s příchutí citronu – pančovaný líh ředěný vodou z kohoutku a ochucený citronovým čistícím práškem s několik let prošlou trvanlivostí – seděl, nebo spíš ležel na první pohled docela mladý muž, ale s rysy úplně ztrhanými těžkým stresem a únavou. Sem tam sebou plácl, jako ryba na suchu, dokonce se jednou i pokusil postavit, což se jevilo jako zázrak, pokud se přihlédlo ke dvěma flaškám místní speciality, vodky, ale hned spadl zpět na stolek, až se celý rozklepal. Muž i stůl.

Ostrý zápach zvratků a žluči obohatil již tak barvité aroma podniku, stejně jako vožralec rozšířil řady podlých pod stůl. Spadl mezi ně s hlasitým mlasknutí, tváří přímo do svých žaludečních šťáv. Ze staré věže SONY, ročník 81, se loudili Psí vojáci, ale bez dopadu; nikdo je neposlouchal, ba ani neslyšel.

Velice kvalitní dřevotřískové dveře s igelitem přelepeným odchlipující se leukoplasti místo okénka otevřela ruka v černé, kožené, bezprsté rukavici se stříbrnými cvoky na kloubech a dovnitř vešel nenápadně muž, něco kolem sto osmdesáti cáků, hubený a s kloboukem FOX-MANHATTAN, který vrhal do tváře stín. Dlouhý kabát se leskl kapkami jako důkaz deště, zuřícího venku, měkká podrážka za sebou na laminátové podlaze zanechávala mokré stopy. Pár těch střízlivějších, přesněji řečeno dva a ještě přesněji barman a servírka, zvedlo jeho směrem oči; asi doufali v zisk.

Kabát se najednou zvesela pohupoval na věšáku, který pamatoval snad ještě generalissima Stalina, příchozí nepohl ani malíčkem.

Servírka v oblečku, který selhal ve snaze něco zakrýt obratně proklouzala místností, její orientační smysl musel být dokonalý, neboť v tak husté mlze by se ztratila i GPSka a zamotala se kolem nového návštěvníka, jako opice na provaze.

Jakmile kabát odletěl, vzhled návštěvníka se rapidně změnil; už nepřipomínal snoba, teď vypadal jako Hercule Poirot zamlada. Tak v pětadvaceti. Oděv by svým archaickým vzezřením odpovídal; uplé delší sako, vestička se stříbrnými knoflíčky, sněhobílá košile se sametovým motýlkem a dlouhé společenské kalhoty, taky obepínající nohy jako silikon se zvoncovými nohavicemi, které ukazovaly ony Poirotovské polobotky, jen několikrát špičatější. V levé ruce, taktéž nemoderně zkroucené za zády, držel ebenovou vycházkovou hůl se stříbrnou postavičkou vyjícího vlka na hlavici. I tuto ruku pokrývala rukavička, ačkoli ne černá a kožené, ale bílá společenská, ze zjevně drahé látky.

„Co si-“ začala servírka, hned jak jí začal příchozí věnovat pozornost, ale umlkla, jako když utne. Ono vlastně utlo, ale ne ostřím, ale očima. Luxusní klobouk se nadzvedl a oči, ne nepodobné kouskům ledu, se upřely přímo na dívku. Rychle utekla za dalším zákazníkem, který si ale určitě něco objednat chtěl. Holce sloužilo ke cti, že dokázala rozluštit neartikulované skřeky opilců a najít v nich požadavky k objednávce.

Muž se znovu nezúčastněně rozhlédl mlhou podobnou té Londýnské, jen s větším obsahem smogu a volným krokem došel ke stolku. V pajzlu bylo místa až až, ale modrooký zamířil ke stolu s přesností jaderných hodin. Ale stůl byl zabraný a nezdálo se, že by se jej chtěl jeho dosavadní majitel vzdát bez boje.

„Ooe?“ zachrčel opilec a z viditelnou námahou zvedl hlavu. Oči, pokryté opileckým povlakem a podlité krví se nevraživě upírali někam do příchozího. Tomu se v tváři nehl ani sval, ačkoli závan z úst promluvivšího by bez problémů porazil i silného býka. Ledové oči, které mohly zastávat práci mrazáku, přejely ožralu jako rentgenový snímač, a na rtech proběhl nepatrný úsměv. A zase utekl.

Aniž by se otočil, luskl nahými prsty a servírka přiklusala jako poslušný pejsek. Pivo, které zrovna čepovala se přelilo přes okraj sklenice. Budoucí majitel půllitru si nebude moct stěžovat na podmírák.

„Přejete si?“ zapěla novou frázi z širokého repertoáru a vlažně si vytáhla okousanou propisku z hlubokého dekoltu. Chvíle ticha se protahovala, až se zdálo, že modrooký neodpoví.

„Sklenici vody, slečno Magdo, a skývu chleba,“ zatrlikal konečně v odpověď.

Objednávka to byla trochu neobvyklá, ale servírka na sobě překvapení nedala znát. Zaškrábala na tenký papírek s logem ZUBR požadavky a odběhla. Půl minuty a občerstvení bylo na stole.

Podivín sebou cukl a hladina sklenice zašuměla, jako po rozpustném paralenu.

„Pan Štefan Leopold Coufal?“ napřáhl ruku v bílé rukavičce k opilci. Hůl vibrovala v betonové zemi. Důstojné odpovědi mu však nebylo přáno.

„Uehleee…“ vyplivl mladý Štefan a pozvracel stůl, kde se slunil tácek se sklinkou a kusem okoralého chleba. Sice bylo nemožné se netrefit, ale Štefanovy se to nějak podařilo, zelený tácek se nějak přestěhoval na vedlejší stolek. Ruka ťukala na hlavu hole melodický rytmus, velmi podobný úvodnímu songu z Kladiva na čarodějnice.

„Zcela nevkusné,“ zavrtěl hlavou v klobouku a svraštil nesouhlasně obočí. Ťukání ustalo a ruka, svírající sklenku vody, se natáhla k opilci, šum na hladině dávno přestal.

Ze zdání, že mu nabízí dalšího panáka, sklenici přijal a hodil ji do sebe, až se blízko sedící Rus skácel hanbou k zemi. Opilec vytřeštil oči; kal se vytratil a krev zmizela. Pak se složil, tváří přímo do vlastních žaludečních šťáv.

*

Archaista se pomalu zvedl z rozvrzané židle, uhladil si oblečení a vytáhl ze země ebenovou hůl. Několika centimetrové díry si nevšímal, otočil se zády ke stolku a rentgenovým pohledem přejel celou zakouřenou místnost. Nikdo, už ani barman, si ho nevšímal. Klidně přešel kolem stolu, popadl Štefana a lehce odešel k věšáku. Chleba si vrazil do kapsy kabátu, který Štefanovy přehodil přes ramena, aby snad nezmokl. To vše s hůlkou stále za zády.

Dveře se otevřely…

… a vešel černovousý kmet, oblečený jako ortodoxní Žid. Vlastně vypadal přesně jako černokloboučník s licousy, jen smaragdové oči tak trochu neladili.

„A kurva,“ uniklo zcela nearchaisticky archaistovy. To poslední slovo trochu kontrastovalo s podobou a chováním gentlemana z viktoriánské doby, ale kdo by si toho všímal.

Zelené oči přejely pajzl stejně jako předtím oči modré, i výraz měla nový příchozí stejný. Žid sestoupil do uličky a vydal se k baru chůzí, která by jeho postavě a věku patřit zcela jistě neměla. Modrooký, stále se Štefanem u ramena vykouzlil rychlý úsměv a vyklouzl ven, než se dveře stihli dovřít.

*

Stále ještě pršelo. Kapky kyselého kontaminovaného deště zvesela bombardovaly krepu moderního klobouku, kabát a celý drahý oblek a vlastně celé Brno i s okolím. Skrze igelitové okénko nešlo nic vidět, zato neobvyklé ticho přeslechnout nešlo. I Psí vojáci dovojákovali.

Ačkoli byla tma jako v pytli, a hustý déšť na viditelnosti taky zrovna nepřidával, nezdálo se, že by měl modrooký problémy s orientací, na rozdíl od zmatených domorodců, kteří pobíhali od ničeho k ničemu, zjevně nemohouce nalézt cestu domů. Po chvíli (asi) horečnatého přemýšlení se kabátník rozběhl k Mendláku. Párkrát prokličkoval mezi auty, nechtěly uhnout a ještě drze troubily, krátký úsek klusu po Křídlovické a Mendlovo náměstí rozpřáhlo svou náruč, modrookému v ústrety.

Ledový pohled sklouzl ze 77 k jinému, mnohem přitažlivějšímu busu, polepenému modrou a bílou. OLYMPIÁČ čekal na poslední - jedinou - nastupující a už zahučel, jak řidič zařadil. Od modrookého a Štefana byl víc než sto metrů.

*

„Dvě plné, na konečnou prosím.“

Řidič sebou cukl, oči přes půl obličeje se otočil k promluvivšímu. Ten se uklonil a zašustil pětilitrem v ruce. Ne jedním.

„Dvě plné, na konečnou prosím,“ připomněl se vetřelec a do‚prosím‘ dal autority, až řidič salutoval. Krátký tlustý prst vyletěl směr černé a pak zelené tlačítko, dvakrát. Automat pípl, lístky vyjely ven a řidič stále civěl, jako by viděl ducha. Do zpocené dlaně vjela vysoká bankovka a lístky zmizely hluboko v kapsách černočerného kabátu.

Nově příchozí svižně prošel až k zadním prostorám autobusu, kam se také posadil jediný další cestující, mladá punkerka, ne nepodobná pochodujícímu - sedícímu - kovářství. Jeho společník, zjevně tak opilý, že nemohl ani chodit, se nemohoucně svalil na sedadlo a začal si pobrukovat:



Jak černý mrak už táhne smrťák zabiják
Už táhne smrťák zabiják
Už zabiják táhne na hrbatém koni
A na tom koni kosti jenom zvoní
A vlá a vlá mu hříva plesnivá
A kosti a kosti a těma on nás hostí

Jak černý mrak už táhne smrťák zabiják
Už táhne smrťák zabiják
A krev a krev, není čas na rakev
A krví a krví on pustá pole mrví

Nám je už hej, už s námi táhne zubatej
Už s námi táhne zubatej
Už zubatec táhne na svém černém koni
A na tom koni jenom kosti zvoní
A láká a láká každého vojáka
Ta dávivá kosa smrti zabijáka

A černý host už ohryzává bílou kost
Už ohryzává bílou kost
A černý host už ohryzává kost
A kosti a kosti a těma on nás hostí

Nám je už hej, už s námi táhne zubatej
Už s námi táhne zubatej...


*

Štefan si bezstarostně pochrupával na barevném vzorku sedačky, hrkot autobusu drnčícího po výmolech se ukázal jako výborná uspávačka.

Modrooký také vypadal spokojeně; dokonce ani hůl nezarazil do podlahy, což ale také mohlo být tím, že si ji nechtěl nechat obrousit o asfalt. Místo toho skončila na klíně. Snad přálo štěstí, nebo minimální chtíč Brňáků po nákupech, ale v celém autobusu byli, těsně před OLYMPIÍ, stejní lidé, jako na Mendláku.

A už byl čas vystupovat. Dvojice mužů se vybelhala rychle ven ze dveří, na zastávku, kde se nejspíš nepodařil pokus o vakuum. Nebo možná podařil.

Čas přetvářky zmizel, stejně jako červená světla pozdního autobusu, a modrooký popadl mladého Coufala, strčil si ho pod paži a vyběhl. Asfalt Chrlické se jen míhal, polobotky klapaly a Štefan funěl, jakoby běžel on. Idylka.

Proběhli přes železobetonový můstek, který většinou používají cyklisté - moc jich právě nejezdilo - a už stáli pár desítek metrů od značky MODŘICE. Na návštěvu ale nebyl čas, a tak modrooký zmizel do polí.

*

Za první a druhé světové války bylo zbudováno nespočet bunkrů a skrýší a mnoho z nich doteď nebylo objeveno, přestože mnohé jsou poblíž měst.

Jako třeba fašistická Adlerweibchen, jejíž pozici skrývali od roku 1916, do 89, kdy odcházeli Sověti. Stále ji nikdo nenašel...


*

Běh po poli, obzvlášť za deště, se k čistotě příliš nehodí, jak mohly brzy zjistit drahé svršky modrookého cizince. Nijak se tomu nevěnoval, půlmaratón byl asi přitažlivější.

Po pár kilometrech vyrostl na obzoru lesík, dlouhý pruh zeleně v hnědo-žluté monotónnosti polí. Modrooký, stále se Štefanem v podpaží, bez ostychu vběhl do remízku, až se hejno nakvašených vrabců rozhodlo emigrovat do bezpečnějších krajin.

Prodírání mezi mohutnými buky mu nedělalo žádné problémy, myslivcům snad nebude divné, že půlka věkovitých stromů, která by zastavila i tankovou rotu, se válí po zemi, zatímco druhá je zlámaná, snad jako po hurikánu. Modrooký nezpomalil.

Bahno pod polobotkami mlaskalo, shnilé listí jemně šustilo a celý ten zelený orchestr doplňovalo bubnování vytrvalého (vlezlého) deště.

Mírný svah se nezdál být sebemenším problémem, ale na jeho vrcholku se modrooký zastavil, rozhlížeje se pozorně jako stříž na lovu.

Tentokrát se rozhlížel velmi, ale opravdu velmi pozorně.

Pokud to bylo vůbec možné, déšť ještě zesílil a noc se stala naprosto neprůhledná.

Modrooký znovu vyrazil, ale už neběžel, teď pomalu, zato však ladně pochodoval. Vystříkla voda, jak si jedna polobotka zkoušela hrát na potápěče v kaluži, a smočila již tak dost promočenou látku. Na modrookého se lepilo snad všechno, od vlasů, po listy až k větývkám. Chodící mucholapka. Jako hřib vybafl na dvojici půlmetrový kámen. Ve tmě sotva rozeznatelný obrys. Ale modrooký ho nejspíš znal; orlice k korunou na hlavě a praporem s hákovým křížem v pařátech.

„Adlerweibchen,“ zamumlal si a oči mu blýskli.

Němci své nejtajnější skrýše skrývali pečlivě. Až moc.

Bílá rukavička se za mlaskání bahna lehce ponořila do promočené hlíny a zmizela v nasáklé zemi. Pohyb ruky pokračoval, dokud se do humusu neponořila i polovina předloktí. Ze skrz na skrz vodou nasáklé zeminy vyletěly bublinky a poté hned všudypřítomná voda, to vše za odporného žbluňkání a čvachtání. Modrooký trhl paží dozadu, jakoby se snažil zvednout těžké břemeno. Pak se ke zvukům přírody přidal i zvuk, zcela jistě, čistě mechanický.

*

„Ty, Pepo, seš si jistej, že to fakt chceš udělat? Já jen že-“ brblal tlustý chlápek s pivním břichem a ustupujícími vlasy. A ustrašeně se rozhlížel, zda-li se někdo nezajímá, proč se zrovna oni dobývají do domu, který zcela jistě není jejich, ale nikdo jejich zvláštnímu počínání nevěnoval pozornost.

Druhý, nejspíš mladší (menší pivní břich a více vlasů), se postavil od velikých dveří, přesněji řečeno od zámku.

„Hele vole, šel si do toho se mnou dobrovolně, tak se teď hlavně neposer, jasný? Vždyť jsme to dělali tolikrát…“ zavrčel naštvaně, asi ne poprvé. Aniž by počkal na odpověď, sklonil se zase ke dveřím a zase tam něco montoval.

Ustrašený tlusťoch mu svítil baterkou, světlo se třáslo, přestože se žádné zemětřesení nekonalo. Bál se dál: „No, já vim, ale mám takovej divnej pocit.“ Kňučel strachy, neutekl jen díky hlasitému cvaknutí, vypovídajícímu o úspěšnosti snažení mladšího společníka. Nahrnuly se do vily jako velká voda. Bezpečnostní systém neječel, nikde se nerozsvítilo, nic nevrzalo a dvojka zlodějů si zhluboka oddechla. To už svítila i druhá baterka a oba se rozhlíželi po cennostech. Na stolku pod točitým schodištěm se něco blýskalo, Pepa i ten starší polohlasně zavýskly a s lačnými výrazy oddusali to omrknout. Jejich zklamání bylo skoro hmatatelné, obyčejný vizitkář pobitý cvočky zjevně nepovažovaly za cetku hodnou jejich kapes.

Přízemí jim žádný poklad nevyneslo, sklep nenašli a tak se schodiště jevilo čím dál lákavější a lákavější. Stačila vteřinka a byli nahoře a už se rozhlíželi, kam strčit ty své nenasytné prsty. Jedna rána ramenem a dveře spadly s hlasitým žuchnutím na zem. Už jednou vyražené panty nevydržely silný náraz metrákového těla.

„Dobrá práce,“ zasyčel starší tlusťoch a opatrně překročil dřevěnou vrstvu na podlaze navíc, v jedné ruce vystřelovací nůž a v druhé baterku.

Josef se s hekáním vyškrábal na nohy a udělal pár vratkých krků kupředu. Málem vrazil do zad svého společníka.

„Co se-“ začal vrčet, ale zarazil se, jak to taky uviděl.

Kousky rozcupovaného masa, které asi neutekly z mixéru, a vnitřností, ze kterých teklo všechno možné svinstvo se válely po podlaze, kapaly ze stropu a zdobily stěny poněkud abstraktní mozaikou á la sekaná. Jen hlava zůstala celá, taková třešnička na dortu… taková třešnička na krbu.

„Kurva. Kurva!“ zaječel hystericky starší z dua zlodějů. Kulturní barbar, ani nepoznal absolutní umění. A nebo možná poznal a krásou se rozbrečel.

„Ztichni!“ zavrčel Josef, ale i z něj šla cítit hrůza.

„Zdravím, pánové,“ zadrnčel pracovnou hlas. Ne hlas. Hlas. A to Hlas umělce. Zloději sebou jako jedna bytost cukli, dokonalá choreografie, a ustrašeně se rozhlížela, kde je ten umělec, co je tak slušně zdraví.

„Ale, snad máte nějaké způsoby, pánové,“ vysmíval se Hlas.

„K-kdo j..jstee?“ zafňukal tlustší zloděj. Tohle už nešlo považovat za uchvácení nádhernou malbou, tohle byl čistý strach.

„Vy lidé jste všichni stejní. I pan JUDr. Henry Leopold Coufal mi položil tuto otázku. Vcelku otřepená fráze, což?“ Hlas se už posměch ani nesnažil skrývat. Teď se vysmíval naplno.

„Ale musím uznat, že vám nejspíš není příliš příjemné mluvit se stíny. Hle, zde jsem!“ výkřik a vysoká postava v rozevlátém plášti potichu dopadla mezi strachy ochrnutou dvojku. Pepa se pokálel a zaječel. Reflexivně se kryl a nožem v ruce bodl nově příchozímu na hruď. Pak zaječel ještě víc. Návštěvník to nejspíš bral jako přátelské gesto a s Pepou si potřásl. Výkřik stoupal o oktávu za oktávou výš a výš (býval by z něj byl dobrý operní zpěvák), a fontánka krve tryskající z pahýlu ruky zkrášlovala nejasnými vzory okolní stěny.

Když se mu nově příchozí zazubil do očí, starší zloděj hrůzou ani nemukl. Po příkladu mladšího společníka si zaplnil kalhoty.

„Jsem to ale nevychovanec. Málem bych se zapomněl představit!“ Lehký úklon nevypadal ani trochu výsměšně. „Velkokníže Nosferatu, jméno mé!“

Tlusťoch si začal připadat lehký. Pohled na břicho ukázal, že za vinu to mají o zem pleskající vnitřnosti. Velkokníže se smál a dvojice zlodějů pomalu umírala.

KONEC I. ČÁSTI

přidáno 12.07.2010 - 19:51
Musím se přiznat, že chvála mě těší a taky, že z ČJ mám dostatečnou s odřenýma ušima... což by mohlo vysvětlit počet chyb. Snad bude pokračování gramaticky úspěšnější :)
přidáno 12.07.2010 - 17:10
Opravdu hezky napsaný.
Líbí se mi tvůj způsob vyjadřování.

Jen ta spousta gramatických chyb mi tam vadí.
přidáno 08.07.2010 - 16:39
No vida. Ale ten Kulhánek...to je inspirace, co? :-) Tedy já ho mám rád. jeho příběhy jsou jedna dlouhá dávka z rotačního kulometu a stovky pobitých emzáků. Když na jedné stránce nedojde alespoň k deseti výstřelům, není neco v pořádku. :-) Ale tohle mi přijde zajímavější.
přidáno 06.07.2010 - 17:54
Snad to bude překvapující :)
přidáno 06.07.2010 - 13:48
Fíha...tak to by mě zajímalo, jak to půjde dál...
přidáno 04.07.2010 - 17:47
Bude.
přidáno 04.07.2010 - 17:25
uživatel smazán
Bude pokračování? Musím říct, že je to velmi povedené. Styl Kulhánek, přesto vlastní... Jednička s hvězdičkou!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Krev jako víno, maso jako chléb I. část : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Kolem tyče po nocích...

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku