sfery znamosti

mam film o Dylanovi. melo by me to tesit. nechci ho videt. budu nastvana, na sebe a na vsechny. na niceni vseho. zivyho.
byla jsem v obchodě, koupila jsem si komiks. po dlouhy dobe uz mi zas chybel ten obrazkovej svet. nekdo ho narusil, skoro jsem zapomnela na ty probdely noci, kdy jsem si na ne pod perinou svitila svetlem z mobilu. sedim v kresle a cekam, az bude ta spravna chvile ho cist. posloucham joy division a rikam si, ze za tohle nikdo nestoji.
(prehravam stary vinyly a smeju se absurdnim vecem)
.
bojim se smrti. jo, mam strach, kdyz mi dojde, ze to tak vzdycky konci. a muzou rikat, ze tohle ovladame. ja ne. vzdycky to na ten konec dojde.
nemam rada smutny sceny ve filmech. navezou do vas ty nechutny pocity, ze kterejch nemuzete zavrit oci.
.
uvarila jsem si konvici zelenyho caje a dokoukala jsem ten film, o kterym jsem vzdycky tolik mluvila.
.
uz nechci mluvit. mam pocit, ze nemuzu. neni to proto, ze neni kdo by poslouchal. kvuli tomu ne. je to neco ve mne. poustim si neznamy songy a nechavam myslenky zhmotnovat se. nevyslovuju je. plavou.

.

.

STOP THE WORLD
I WANNA GET OFF