Bílá bílá bílá bílá

Původní plán na deštivý víkend byl prostý: v pátek jít z práce domů, konečně si tam trochu poklidit a po opravdu dlouhé době si udělat ODPOČINKOVÝ a KLIDNÝ víkend sama pro sebe, kdy dojde na nějakou tu sebepéči, možná i procházku v přírodě a hlavně budu mít konečně čas na malování.

Realita se tomuto dobrému plánování mírně řečeno zlehka vymkla. Místo deště mi na hlavu pršel opadávající strop, místo obrazů jsem malovala zdi a ta sebepéče asi spočívala v tom, že jsem si po celovíkendové šichtě zázrakem vzpomněla, že mi doma začala týdenní odstávka teplé vody a ty nánosy zaschlé barvy z vlasů i kůže jsem ze sebe radši vydrhla v čerstvě revitalizované koupelně u mámy.

Ale pěkně popořadě, jak jsem se k tomu vůbec dostala. V pátek jsem nějakým nedopatřením domů vůbec nedojela, přestože jsem původně nikam jinam než domů jít neměla. Mezitím mi volala “mírně” (rozumějte asi podobně jako ten plán) rozhozená maminka, že jí padá na hlavu strop v koupelně a já v dobrém rozmaru (zřejmě zásluha vize plánovaného odpočinku) vymyslela záchrannou misi.

Po pár hodinách spánku na gauči, na který bych se celá nevešla asi ani kdybych se rozpůlila, jsem v sobotu ráno usoudila, že bude lepší jet rovnou k mámě, jinak to zcela určitě nestihneme během jednoho dne (haha!). Ani tam nám ty plány příliš nevycházely - první na nás zapomněl děda, který nám měl přivézt vysouvací žebřík, abychom na ten téměř čtyři metry vysoký strop vůbec dosáhly. Mezitím jsme měly na práci spoustu příprav, takže to zas tak moc nevadilo.

Když jsme žebřík konečně měly k dispozici, zjistily jsme, že je stejně příliš krátký na to, aby se z něj dal bezpečně strop oškrábat. Ani to nás nezastavilo a vymyslely jsme alternativní techniku - seškrabávání kovovým nástavcem na váleček nasazeným na teleskopické tyči. Když to konečně vypadalo, že vše, co na stropě být nemá a nechce, na něm už není, nastal čas na první vrstvu nátěru, který nás přesvědčil o opaku - teprve teď to začalo odpadávat ve velkém. Alespoň jsme se ale mohly uklidnit zjištěním, že to zelené, co na nás celou dobu padalo, nebyla plíseň, ale původní zelená výmalba, která se do té krásné bílé začala z těch odpadlých kusů hezky rozpouštět. Vzhledem k tomu, že v téhle fázi jsme se ocitly v 9 večer po devítihodinové dřině, měly jsme co dělat, abychom v beznaději nepadly na znak podobně jako ty kusy opadaného stropu.

Po dalších třech hodinách nastal čas na půlnoční večeři, ovšem se značně lepším pocitem - první hrubý nátěr, který držel, kde měl, byl za námi (lépe řečeno za mnou). A další den? Po tom všem byly dodělávky, sádrování nejhorších děr a další vrstvy nátěru procházka růžovou zahradou. A když jsem tak koukala na to, jak neuvěřitelně dobře to nakonec dopadlo, musela jsem trochu přehodnotit svůj světonázor, že cesta je důležitější než výsledek. Nebo to možná byla ona pověstná výjimka potvrzující pravidlo? Tak jako tak, abych si ještě o chvíli oddálila zhrození z toho, co za chaos jsem kvůli tomu všemu nechala u sebe doma, jsem si nocování mimo domov prodloužila ještě o jednu noc a do práce jsem jela rovnou od mámy.

Kupodivu jsem si přes to všechno odpočinula po mentální stránce a hlavně jsem nemusela celý víkend řešit, co budu jíst (což občas praktikuju i sama, ale nepříjemným vedlejším účinkem bývá, že jsem o hladu). Navrch jsem si vysloužila vynikající meruňkovou marmeládu a samozřejmě dobré vztahy! Jo a prý asi i dobrou karmu, tak jen doufám, že to neznamená opravu kotle, protože na plyn (ani elektřinu) si ještě stále netroufám. A i když bylo všechno jinak, než původně mělo a mnozí by jistě namítali, že jsem naprostý blázen (a nejspíš by měli pravdu) - hlavní je, že mě to takhle prostě baví!