Antiperfekcionistická

Líbíš se mi, víš to?

Někdy je potřeba
pojmenovat věci tak jak jsou
bez poetických okliček
líbí se mi
když máš každou ponožku jinou
přijedeš vždy pozdě a vůbec netušíš
jak skvělý pro mě je
konečně být někde první
trpělivě a chápavě čekat tak jak bych to sama chtěla od ostatních

líbí se mi jak mě dokážeš rozesmát
tvůj smysl pro humor
naše přestřelky
že nerozeznáš sukni od šatů
že umíš přiznat když něčemu nerozumíš

líbí se mi jak se tváříš jakoby nic
a pak mimoděk utrousíš ten nejhezčí kompliment
jako by to byla naprostá samozřejmost

líbí se mi
jak se na mě díváš
jak jsme oba pořád neohrabaně nesmělí
že tě pokaždý líbám jak poprvý a zároveň jak naposled
tvý tělo na mým cítit každou buňkou tak intenzivně
až do extáze
uvolnit se
odevzdat se tý chvíli
až se /zázrak!/ zresetuje můj až moc přemýšlivý mozek který nikdy nejde vypnout
ano ten který v tý přítomnosti vlastně stejně nikdy nefunguje jak má
líbí se mi že s tebou zapomínám i to jak se v skrytu bojím
a dovolím si nemít věci pod kontrolou
/po něm bych si myslela že už nikdy/
jsem sice pořád nervózní protože mi pokaždý vyjdou z úst jiná slova než bych chtěla
ale je v tom lehkost volby jen tak být

líbí se mi tvůj smysl pro svobodu
po který toužím celou bytostí
že máme každý sám sebe
svůj čas
svý děti
svůj život
a navrch
jako bonus
pár hezkých chvil nás dvou

líbíš se mi
čím dál víc
i tvoje dezorientace v ikea návodech
a těch deset děr v čelní straně police na mým stole
který mi každý den připomínají
jak krásně je na světě
když si dovolím
nebýt dokonalá