Setkání s krásou

Na komentované prohlídce vily se nás sešlo jen asi dvanáct včetně rodiny se dvěma dětmi. Rodiče nebyli ničím pozoruhodní. I když jsem si je opakovaně prohlížela a pátrala po nějakých předpokladech, nepřišla jsem na nic. Genetika dokáže čarovat. Tatínek měl hezké rysy, ale nic, co by se jen náznakem blížilo nebeské kráse jeho dcery.

Holčičce bylo tak osm nebo devět. Tmavé polodlouhé vlásky sepnuté dvěma sponkami s perličkou, šaty na hubené postavičce. Během výkladu netrpělivě přešlapovala, a když mohla, poskakovala a honila se okolo s mladším bráchou, tak jako každé jiné dítě. Ale nebyla jako každé jiné dítě, to zjistil každý, kdo se na ni pořádně podíval. A nebyla ani krásné dítě, takové to roztomilé s pravidelnými rysy a sympatickým kukučem. Tohle byla nadpozemská krása madon z renesančních obrazů. Největších hvězd filmu a modelingu, které vylepšila armáda vizážistů, aby v pohledu měly to, co ona má už teď. Něco, o čem úplně jistě víš, že z toho nevyroste, ale poroste to spolu s ní.

Nestačilo potěšit se jedním kouknutím. Něco mě nutilo ten pohled do modrozelených očí se zdviženými vnějšími koutky a hustými řasami vyhledávat pořád znovu a znovu. Víc než o výkladu průvodce jsem přemýšlela, jak ji nenápadně vyfotit, abych si ten kouzelný obraz mohla vzít s sebou domů. Ale bylo mi to hloupé před jejími tuctovými rodiči, jejím tuctovým bratrem a všemi těmi tuctovými lidmi kolem, a tak zůstává jen vzpomínka.

Jak bezmocní jsme tváří v tvář skutečné kráse. Není to o sexuální přitažlivosti, není to otázka pohlaví ani věku, jde o univerzální uhranutí dokonalostí, která je navíc podtržená nevědomostí. Spatřila jsem ji v čase, kdy ještě nezjistila, jak moc je krásná. Netušila, co pohled do její tváře dělá s ostatními. To vědomí ji nutně zkazí, rozmazlí, pošpiní kouzlo naivity vypočítavostí. Ale ještě to neví, ještě ne. Děkuji, že jsem to stihla.