Obřad Pesame: SOUCITNÉ RUCE LAS MANITAS

OBŘAD PÉSAME: SOUCITNÉ RUCE LAS MANITAS



V Latinské Americe a všude tam, kde se stále dodržují prastaré
rituály, se toto setkání za účelem utěšit trpící nazývá Pésame.
Je vyjádřením soustrasti člověku, kterého přemáhá bolest, láska
a zármutek zároveň. Lidé u něj drží stráž, aby jeho duše
nezůstala ve svém smutku sama.

Tento útěšný obřad má stále své místo a smysli ve vzdálenějších zemích, například v podobě Velkého pátku, dne umučení, ukřižování a vraždy Ježíše, boha lásky a slitování. Během rituálu, který
znám ze zapadlých částí venkova, se socha naší blahoslavené
Panny Marie snímá z oltáře či výklenku zvaného nicho a pokládá
se na "zem lidských duší", "lidskou zem" zvanou
la tierra de la gente, která leží v chrámové lodi.

Tam poté stojí nebo sedí, lidé jí brzy omotají ramena měkkým
nebozem neboli šálem, aby jí nebyla zima, a hlavu i tvář jí přikryjí závojem neboli mantillou, aby měla klid pro svůj zármutek. Prožívá muka, neboť jejího syna téměř ubili k smrti
a poté ho přibili na dva dřevěné trámy ve tvaru kříže.

Její jediné Dítě, které sama rodila v jedné chladné noci.
Dítě, se kterým pak jiné divoké noci utíkala před vražděním
neviňátek - toto zářící Dítě nyní umírá.
Sleduje, jak zabíjejí s láskou vysněný Boží sen.
Sleduje, jak končí život jejího dítěte.
Takový konec by svému milovanému synovi nikdy,
nikdy nepřála. Bezmocně se dívá, jak její laskavý
a milující Boží Syn, který konal zázraky a uzdravoval
pohledem, její tajemné vědoucí Dítě, prochází peklem na zemi.

VŠICHNI JSME U NÍ VÍTÁNÍ

Během rituálu Pésame se lidé shromáždí v malém kostelíku,
aby byli s Matkou v dobách zármutku, Nuestra María, Marie, Mir-yam
či Mar-yam tomu rozumí a se smutným povděkem od ní přijímá vše,
co jí máme dát ... nejen opravdovou soustrast v podobě slov
a medicíny ... nejen útěchu, ale také naše soukromé smutky, které jsou v mnoha ohledech odrazem těch jejích.

A tak když přicházíme, abychom dleli u jejích ran a poskytli úkryt jejímu rozervanému srdci, sami uvnitř cítíme, jak se probouzí naše vlastní zranění. A tak nás přivádí k tělu, duši, mysli a duchu, jsme emotivní bytostí vnímající skrytý význam ztráty, která nás redukuje pouze na duši, a poté konečné znovuzrození.

Během Pésame nevnímáme utrpení intelektem či pouze očima, ušima
a srdcem. Cítíme zármutek v každém svalu a odvahu v každé kosti.



K Pésame přicházejí jedna po druhé matky s obrovskými taškami
na pleny pověšenými šikmo přes hrudník a otcové, u každé ruky dvě děti, které poskakují jako krásní poníci snažící se dohnat tatínka.
Přicházejí teenegeři v oblečení podle poslední módy, ve které se odráží pouliční trendy a chudoba, mladší lidé ve svých prvních pracovních oblecích a los viejos, staří.
Všichni postupují dovnitř chrámu a nají sebou tolik růženců, že by
jimi mohli zásobovat celou armádu. A svářeči přicházejí v pracovních kabátech posetých drobnými dírkami od žhavého popela, mechanici
se sebou nesou zápach benzinu, přicházejí stydliví, servírky oblečené ještě v zástěrkách, opilci, veteráni v zelených stejnokrojích, přicházejí všichni obyčejní lidé a snaží se vmáčknout do starých dřevěných lavic.
Každý by chtěl pro změnu sedět také vepředu, tam kde truchlí Panna Marie. Čím jí budou blíž, tím lépe. A neopustí ji.
Někdo z jihu přinesl velké květy zvonků a připevnil jí je za hlavu,
aby jí přinesly pokoj. Někteří pokryli její ruce a nohy čerstvě naškrábanou kůrou, jako by měla v těch místech stejné rány
jako její syn. Jiní jí v malém hrníčku s květinami přinesli vodu
na omývání krve. Další přinesli sladkou vodu ze studny
ve staré plechovce od rajčat. Někteří nosí jídlo, které od nepaměti
vaří místní babičky: pálivé papriky con chocolate y cilantro y los anchos.

Ale Naše Paní nejí ani nepije, ztratila totiž chuť. Všichni to víme.
Pečlivá příprava a darování všeho toho zeleného chilli, posole a té
je však důležitá, jelikož je hmatatelným projevem péče.


STRÁŽCI

Také ruce strážců: tyto ruce jsou považovány za ruce Boží...
Jednají ve jménu Boha, který je sám Bezruký.

Po čase stráveném v modlitbách, kdy se růžence kolébají mezi řadami lavic jako větvě smuteční vrby ve větru, se postupně každý sklání, přidržuje se balustrád a opěradel lavic a pomalu se shrbený a
v pokleku plazí až k Marii. K této obrovské, živoucí a milující síle Svaté Matky, která stojí za každým krásným obrazem, každou nástěnnou malbou a každou sochou, která napodobuje její krásu.

Strážci možná zkropí nohy naší Panny slzami, které vypláčou
s ní a pro ni. Zajisté se dotknou, vlastními slovy ji povědí,
že rozumějí jejímu zármutku, protože sami mají své vlastní smutky.
Řeknou jí, že důvodem pro vraždu jejího zářícího Dítěte bylo
mimo jiné oproštění světa od těch, kteří pohrdají mnoha dušemi
a jsou opilí mocí, která dává přednost chladnému srdci
před Srdcem plným nekonečné Lásky.
Lidská soustrast pramení z utrpení a míří k našim vlastním trpícím
i k duším neznámých trpících z celého světa, neboť věříme,
že všichni jsme jako jeden.
Když jsi šťastný ty, jsem šťastný já. Když jsi smutný, jsem smutný i já.

Hlavně ale každý příchozí položí ruce na tělo naší Paní.
Jen ruce, samé ruce a všechny najednou.
Na jejím čele, na tvářích, na koruně, kterou mí na hlavě. Ruce budou chovat její hlavu jako hlavu dítěte, dotknou se jejích ramenou, zad, srdce, kolenou, břicha, stehen, nohou, chodidel.
Ruce, ze kterých vyzařují rayos - léčivé paprsky plné životodárné síly, která proudí nejen k ní, ale ke všem lidem, známým i neznámým, k těm, co se zde sešli, i do celého světa.



Lidé ji budou prosit, aby trpělivě čekala na znovuzrození svého milovaného Dítěte, a tedy i na příchod nového, čerstvě zrozeného vědomí. Budou pokorně žádat také o znovuzrození zdraví, srdce, mysli nebo duše pro sebe i pro své milované, kteří jsou nemocní, ztracení, nebo v nesnázích. Častokrát nějaký muž nebo nějaká žena Panně Marii něco pošeptá, a my neslyšíme, co říká. Náctiletému, dítěti, stařeně či starci se při promluvě k Matce najednou zlomí hlas a rozpláčou se nebo zaskučí a bude to znít jako zavytí v opuštěné krajině.

Ti ostatní ucítí, jak jimi prochází jeden velký společný nářek,
který tlačí na stěny kostela. Každý z nás je hluboce pohnut tím,
že se nachází na "pekelném místě, na bezútěšném místě, na Golgotě
spolu se smutky ostatních", kde nikdo z nás nebude sám. Budeme tam raději všichni spolu.

Ne sto srdcí, ale jedno srdce. Ne sto myslí, ale jedna mysl.
Ne dvě stě očí, raději jedna silná čočka, která vidí splynutí vnějších
a vnitřních světů. Ne sto duší truchlících za sebe navzájem,
ale jednolitý zástup duší držící smutek za všechny.

Tak to má být: tak je to v zemi,
kde je díky nekonečné Lásce všechno svaté.


úryvek je z knížky
PROBUĎTE SILNOU ŽENU / CLARISSA PINKOLA ESTÉS