Zfetovanej kocour

Máme kocoura Michala, podle Michala, který slíbil, že si ho vezme a nevzal. Na podzim dostal kočičí rýmu, vypadalo to, že to ani nepřežije. Přes zimu jsme ho měli doma a piplali, cpali do něj léky, vitamíny, krmili ho injekční stříkačkou. Na jaře jsme ho vystrčili ven (zastáváme názor, že zvířata patří ven). Stal se z něj vítací kocour, vždy když přijedem domů, běží k vratům vítací komando, dva vořeši a vypelichanej kocour. Začal si vytrhávat chlupy na hřbetu, veterinářka nezjistila nic, prý to může být psychického původu. Je to psychopat a magor. Sežere úplně všechno (miska s granulema je pořád plná a zbylé čtyři kočky neprotestují). Když sklízím papriky, sežere papriku, když sklízím brambory, sežere bramboru. Když jsem sklízel česnek ukradl mi stroužek česneku a začal ho hryzat, pak prskal, protože ho to pálilo. Dneska jsem si potřeboval namíchat špetku malty, když mě viděl, jak to třu špachtlí, v přesvědčení, že připravuju potravu, bleskurychle trochu sežral. Pak na mě dcera volala, "tatí Michal žere nějakou houbu, nemůže se otrávit?" "Neboj, muchomůrky tady nerostou," odpověděl jsem. Po chvíli slezu z půdy a ve stodole Michal, z pusy a nosu mu teče jak Vikingovi, který si před bojem dal na kuráž vývar z Muchomůrek, v evidentním deliriu.