BÁSEŇ O TICHU.

Po všech útoků myšlenek a smyšlených scénářů nastalo konečně ticho.
Už jsem nic necítila, žádné obavy, žádné zmatky.
Venku bylo krásně, slunce svítilo jasně a ve vzduchu byla cítit naděje.
Bohužel ne pro mne.

Seděla jsem ve své oblíbené dřevěné lavici. Lavice byla pětadvacet let stará a tmavé norské dřevo se i po těch letech lesklo.
Sledovala jsem jarní vánek bijící po hlavách mé květiny, mé celoživotní dílo.

Pootevřela jsem okno, abych se naposledy pořádně nadechla.
Vánek mne pohladil po tváři, schoval do drdolu neposedné vlasy a pošeptal mi do ucha tu větu.
Tu, kterou jsem tak dlouho neslyšela.

Vzala jsem kus papíru, pero po mé zesnulé matce a napsala dopis člověku, kterému jsem tolik ublížila.

Nástrahy své hlavy a faleš mých květů
už dál snášet nemohu.
Bludiště, které jsem sama vypěstovala,
mne zradilo.
Pamatuj na mne jako na bílou květinu,
která tě tak moc milovala.
Nechtěla jsem být krutá růže, co tě pořezala
a barvu si nechala.

Oblékla jsem si bleděmodré šaty, schovala jed do kapsy a vydala se podél moře.
Lahvičky léků co mi měly pomoci konečně zabraly. Lehla jsem si na hladinu a ocitla se na louce plné bílých květů a nadobro usla.