Méněcenná & zbabělá

V podvečer/ráno, náměstí prázdné,
v žilách ti proudí slunce jas,
je ti tak krásně,
až skládáš básně,
od zdí se odráží hlas.

Všechno je nejednou lehké a krásné,
srdce si vzpomnělo na smělý cit,
teď jej máš v dlani,
on nemá zdání,
že do srdce tvého byl skryt.

Láska tě zkrásnila, osvítila,
zasela v tobě naději,
cítilas chvění,
v mozku tvém - hřmění,
v dálce ti ptáci zapěli.

Najednou viděl, všechno co cítíš,
vnímal co duše tvá slibuje,
získal ten pocit,
tak jednou v noci,
ti řekl, že tě miluje.

Strach tvůj, že ztratíš ho - obrovský byl,
tu dobu jsi to dusila,
"potlačit lásku,
nasadit masku."
a přece ses teď vrátila.

Odpustíš všechno, jestli se vrátí,
na duši šrámy zalepíš,
tenkrát jsi psala,
nesmysla ala
"Prosím, jenom mi odepiš."

Naivní, hloupá, vždycky "ta druhá",
méněcenná a zbabělá,
jsou z tebe střepy,
zvadly ti květy,
on opravdu to udelal.