|
na některé věci zůstaneme jednoduše zcela sami..
 05.11.2014 6 928(12) |
Chci toho tolik napsat.. a myšlenky se mi tříští a ztrácejí se v nenávratnu..
Dneska jsem dosáhla dalšího stupně.. Dosáhla jsem smíření.. odpuštění..
Cestou, za účelem „vyčištění hlavy“, jsem se zastavila na hřbitově.. Všude kolem klid.. mír.. absolutní ticho.. Stála jsem tam.. dívala se na náhrobek.. pak jsem zapálila dvě svíčky.. A někdy v té chvíli mi došlo.. že odpouštím.. Rok po její smrti.. odpouštím všechno, co kdy mezi námi bylo a čím mi ublížila. Ne, neměla jsem ji ráda za to, jak se chovala.. jak rozbíjela vztahy v rodině.. za její intriky.. Nemohla jsem se přes to přenést a tak jsem se jí co nejvíce vyhýbala a přišla jen, když potřebovala opravdu pomoc. A pak jsem to byla já, kdo ji našel.. Maličkou.. nehybnou.. u okna na zemi.. blízko její postele.. kde měla svůj svět.. Svoje sny. Neměla lehký život, vím to.. Ale ani to jí nedávalo právo na věci, které dělala. Tehdy mi jí začalo být poprvé líto.. Opět jsem si podala ruku s bezmocí. Nemyslela jsem, že se kdy smířím. Ale dneska to přišlo.. a v mojí duši se rozhostil klid..
Jak jsem tak pozorovala náhrobky.. v duchu jsem si říkala.. „holka.. máš svoje sny, myšlenky a touhy.. a nikoho to nezajímá.. Jednou skončíš přesně na tomhle místě.. a nikdo si na tebe ani nevzpomene.. Přijde někdo další.. bude mít svoje sny .. svoje myšlenky a nenaplněné touhy.. a bude si říkat to samé, co ty tady.. a pak.. i jeho čas se nachýlí.. a svět zapomene..“ Proč..? Proč jsme na všechno tak sami.. ? Proč se bojíme, říct si o pomoc.. když se propadáme dolů..? Proč se bojíme natáhnout ruku a podat ji tomu, kdo ji možná právě potřebuje.. ? Proč?? Sakra, proč?!!
Zpátky jsem šla okolo polí.. bylo sychravo, ptáci zpívali a já se opět ponořila do svých myšlenek.. A najednou jsem se začala strašně smát. Vzpomněla jsem si na jeden hloupý klip na internetu.. a dostala jsem totální záchvat smíchu.. klidně tomu říkejte „výtlem“ :) I teď, když na to vzpomínám.. musím se pousmát.. A tak jsem šla.. osamělou krajinou.. se svou osamělou duší.. doprovázenou jen cvrlikáním ptáků.. a znovu a znovu propadala v smích.. A pak.. pak mě to najednou přešlo..
Vzpomněla jsem si na kamarádku Peťu.. Jak jí asi bylo, když umírala.. Proč jsem stála ty poslední dny stranou i když jsem na ní denně myslela???! Proč jsem měla pocit, že jí, ani její rodinu nesmím obtěžovat v tak těžkých chvílích..?. Proč jsem jí znovu aspoň neřekla, jak moc ráda ji mám? Měla sílu si to aspoň přečíst? Proč, proč, proč, sakra! Prooooč?!
Chybí mi. Všichni mi chybí.
Jsem blázen. Umím se smát, umím plakat, sním.. i když bdím.. Stále po něčem toužím.. a přitom vím.. že ať uděláme cokoli…………..
…………………………………………… na některé věci zůstaneme jednoduše zcela sami..
Dneska jsem dosáhla dalšího stupně.. Dosáhla jsem smíření.. odpuštění..
Cestou, za účelem „vyčištění hlavy“, jsem se zastavila na hřbitově.. Všude kolem klid.. mír.. absolutní ticho.. Stála jsem tam.. dívala se na náhrobek.. pak jsem zapálila dvě svíčky.. A někdy v té chvíli mi došlo.. že odpouštím.. Rok po její smrti.. odpouštím všechno, co kdy mezi námi bylo a čím mi ublížila. Ne, neměla jsem ji ráda za to, jak se chovala.. jak rozbíjela vztahy v rodině.. za její intriky.. Nemohla jsem se přes to přenést a tak jsem se jí co nejvíce vyhýbala a přišla jen, když potřebovala opravdu pomoc. A pak jsem to byla já, kdo ji našel.. Maličkou.. nehybnou.. u okna na zemi.. blízko její postele.. kde měla svůj svět.. Svoje sny. Neměla lehký život, vím to.. Ale ani to jí nedávalo právo na věci, které dělala. Tehdy mi jí začalo být poprvé líto.. Opět jsem si podala ruku s bezmocí. Nemyslela jsem, že se kdy smířím. Ale dneska to přišlo.. a v mojí duši se rozhostil klid..
Jak jsem tak pozorovala náhrobky.. v duchu jsem si říkala.. „holka.. máš svoje sny, myšlenky a touhy.. a nikoho to nezajímá.. Jednou skončíš přesně na tomhle místě.. a nikdo si na tebe ani nevzpomene.. Přijde někdo další.. bude mít svoje sny .. svoje myšlenky a nenaplněné touhy.. a bude si říkat to samé, co ty tady.. a pak.. i jeho čas se nachýlí.. a svět zapomene..“ Proč..? Proč jsme na všechno tak sami.. ? Proč se bojíme, říct si o pomoc.. když se propadáme dolů..? Proč se bojíme natáhnout ruku a podat ji tomu, kdo ji možná právě potřebuje.. ? Proč?? Sakra, proč?!!
Zpátky jsem šla okolo polí.. bylo sychravo, ptáci zpívali a já se opět ponořila do svých myšlenek.. A najednou jsem se začala strašně smát. Vzpomněla jsem si na jeden hloupý klip na internetu.. a dostala jsem totální záchvat smíchu.. klidně tomu říkejte „výtlem“ :) I teď, když na to vzpomínám.. musím se pousmát.. A tak jsem šla.. osamělou krajinou.. se svou osamělou duší.. doprovázenou jen cvrlikáním ptáků.. a znovu a znovu propadala v smích.. A pak.. pak mě to najednou přešlo..
Vzpomněla jsem si na kamarádku Peťu.. Jak jí asi bylo, když umírala.. Proč jsem stála ty poslední dny stranou i když jsem na ní denně myslela???! Proč jsem měla pocit, že jí, ani její rodinu nesmím obtěžovat v tak těžkých chvílích..?. Proč jsem jí znovu aspoň neřekla, jak moc ráda ji mám? Měla sílu si to aspoň přečíst? Proč, proč, proč, sakra! Prooooč?!
Chybí mi. Všichni mi chybí.
Jsem blázen. Umím se smát, umím plakat, sním.. i když bdím.. Stále po něčem toužím.. a přitom vím.. že ať uděláme cokoli…………..
…………………………………………… na některé věci zůstaneme jednoduše zcela sami..
10.03.2015 - 19:56Nicol: nejhezčí je, když to vyjde.. a máme někoho poblíž tak nějak stabilně.. to se pak "bojuje" mnohem lépe :) děkuju za hezký komentář..
10.03.2015 - 19:49Máš pravdu, na některé věci jsme opravdu sami. Jsou, ale chvíle kdy se najde někdo, který nám v danou chvíli rozumí, kdo nás obejme, dá útěchu, a z těchto vzácných chvil lze čerpat sílu do časů, kdy musíme jednat sami za sebe. Moc hezky jsi to napsala.
09.11.2014 - 09:57vanovaso: někdy ale ta samota, může být právě s přítomností někoho blízkého, mnohem snazší.. a o tom to myslím je.. díky :)
09.11.2014 - 09:06Ani nevíš , jak ti rozumím... cítím to podobně... s většinou tvých myšlenek souhlasím, a často se nad něčím podobným zamýšlím... ale my jsme vlastně sami, protože ve své podstatě jsme tu jen a jen sami za sebe, a´t už se děje cokoli okolo nás, narodili jsme se sami a sami odejdeme, byť nás při tom někdo drží za ruku, ...
06.11.2014 - 23:02Zamila: víš.. kdykoli otevřeš svoji duši či srdce, stáváš se zranitelnou.. není to slabost, umět se otevřít.. naopak..
všeobecně nemám na lidi dobrý názor.. nerada se svěřuji, nerada dávám lidem možnost, do mě kopnout..
bolest a smrt potkávám už pár let relativně často, bohužel nejenom během své práce.. a stává se to jakousi rutinou.. stal se ze mne cynik, je to jako brnění, které odráží útok toho zlého.. a někdy si života nevážím ani trošku.. někdy jím dokonce pohrdám a jsem protivnější, než kdykoli jindy.. tím chci říct, že někdy ani uvědomění toho, jak je život krátký, s člověkem v konečném důsledku nemusí hnout..
je to prostě všechno strašně těžký..
díky za zastavení a komentář.. :)
všeobecně nemám na lidi dobrý názor.. nerada se svěřuji, nerada dávám lidem možnost, do mě kopnout..
bolest a smrt potkávám už pár let relativně často, bohužel nejenom během své práce.. a stává se to jakousi rutinou.. stal se ze mne cynik, je to jako brnění, které odráží útok toho zlého.. a někdy si života nevážím ani trošku.. někdy jím dokonce pohrdám a jsem protivnější, než kdykoli jindy.. tím chci říct, že někdy ani uvědomění toho, jak je život krátký, s člověkem v konečném důsledku nemusí hnout..
je to prostě všechno strašně těžký..
díky za zastavení a komentář.. :)
06.11.2014 - 17:04Moc pěkný ... Já si strašně cením Tvé upřímnosti. Je to unikát - navíc zabalený do tak kvalitního psaní. K tématu: Myslím si, že by na světě (a mezi lidmi) vypadalo všechno naprosto jinak, kdyby si každý denodenně uvědomoval, jak je život krátký. A že konec může přijít kdykoliv. A hlavně by se lidi měli vykašlat na pózy, na zábrany ... Měli by mnohem víc otevřít své srdce a třeba i počítat s následným nevděkem. Hlavní je to, že to srdce otevřeli a že nabídli smíření ... Ale je to hodně těžká věc v dnešní "chladné době" plné přetvářky a stylu "nedávat najevo, co cítíme - je to trapné". Je strašným omylem, že to všechno je slabost. Protože je to právě naopak - je to strašná odvaha a síla !! Jo ! :-)
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Smíření : trvalý odkaz
Následující deník autora : Nezapomenu, moje malá..
Předchozí deník autora : Nad vším visí otazník
» vyhledávání
» menu
novinky [65] literatura [58/333] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory kontakt - formulář statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Chloé [12]» řekli o sobě
Severka řekla o Erien, potulný bard :Bard, se kterým si na toulkách životem ráda povídám...dělíme se o slova...ale i o světlo...děkuji za důvěru...i přátelství...;)
