Rány za dětství

Jednoho večera sklonila jsem hlavu
v naivitě dětského dne,
smích
a starostlivá náruč rodičů...

Kdybych bývala věděla,
že je to den poslední,
zamávala bych mu šátkem
a políbila a čelo.

Ale je proplakaná noc
a další den v ústraní...

Změnilo se hodně,
brána se zavřela
a na oči opozdilce padl
věčný stín pochybnosti.

A brána zavřená
na sedmero západů
a v koutku mysli splín,
a strach,
že už se to nevrátí...

Zahlcená mezi mrakodrapy
zvedala jsem hlavu k dešti,
záviděla ostatním,
že dokázali si hrát
v naivitě dětství...

Tak sladké,
mě zakázané ovoce...