O hovně

Ještě se otřásám pláčem a ještě v nose cítím horský vzduch a už jsem se přiřítil, abych vám se dal něco ze svých nových děl.
Každý máme svoje osobní tragedie, které považujeme za ty nejhorší na světě a zároveň soucítíme s těmi, kterým se ty naše tragedie stanou taky.
A každý svoje tragedie řeší jinak. Opravte mě pokud se mýlím, ale Psanci (to jako já a vy) si zažili spoustu tragedií, o kterých mluví ve verších. Někdo je možná řeší pláčem a dobrou večeří, ale my psanci, je řešíme perem a papírem a popřípadě i tím pláčem. Ale nikdy ne dobrou večeří...
Já stejně jako vy odhaluji svá tajemnství pomocí básní a řekl bych, že tohle bude největší bod sporu. Protože všichni se chtějí tvářit jako "Tajemnej hrad v Karpatech" a nebudou uznávat co jsem právě řekl. A ikdyž sem budou psát opak v duchu si budou říkat, že to tak vůbec není. Věřte mi, vím o čem mluvím... jsme pořád jenom lidi a tohle je věc, která se nemění.
Ale otočme list a překlikněme okno vyhledavače a přečtěte si No name. Tam jsem se vám jako osobnost odhalil nejvíc, snad mě aspoň trochu někdo pochopí...


PS.: Ano, všimli jste si správně, poslední odstavec je plný sebelítosti, to každopádně.