dopis

Ty na jednom konci města, já na tom druhém. Sama, opuštěná, rozesmutněná. Opíjíš se bez výčitek a já čekám. V peřinách jsi pořád trochu cítit, vůně tvýho těla vstřebávána do vzorovaného povlečení společně s mým pláčem. Děláš, že to nevidíš a je to tak lepší, protože já nemám slova.
Tvé "miluji tě" po mně stéká jako dešťové kapky po skle výlohy. Nevěřím tvým slovům, zároveň chci, abys je nepřestával říkat. Je to moje ukolébavka. Vrať se, prosím. Úsměv s ďolíčky, třpytící se oči a pohled jen pro mě.
Chci tvé doteky, vzdychy, pohlazení, noční rozhovory, pusy na tvář, dlouhé pohledy do očí... neodcházej, lásko.

Káva má podivnou příchuť whisky, naučil jsi mě to tak pít. Lépe se potom spí. Ale bez tebe to nikdy není ono, tvé triko je špatná náhrada. Miluji se s nočním tichem, ale šeptám tvé jméno. V deníku vynechávám další stránku bez jediného písmene. Není co psát. Když jsem s tebou, jsem šťastná, když jsem bez tebe, nejsem schopná života.

Polibky na dětském hřišti, polibky na chodbě cizího domu, polibky na nádraží, u vás před domem, polibky, polibky, polibky...
Milování se zavřenými víčky, s očima zastřenýma touhou. Ovládáni tělesnou potřebou.

Ale stále to jsem my, já a ty. A pokud ne, tak už jsme prošli tím, čeho jsem se vždycky bála. Tvoje dlaně jsou však pořád stejné... horké, jemné, hladící, uklidňující, toužící... a moje.