Kdo mi tě dal, kdo mi tě vzal?

Zarmoucené a pošlapané jako otisky upracovaných životů v ranní dlažbě.
Prázdné, ohnuté a šedivé.
Kalné byly úsměvy všech kromě Tebe.
Zavedly mě ke stromu zotročenému láskou.
Přímo k tvému srdci.
…

Zapředla jsi minulost. Zbyly z ní jen padělky.
Nemám slova a půjčuju si je z těch cizích úst, co mi tě dali.
S náladou i bez citu, hravě nebo s polibkem, touhle těžkou rtutí sis mě vzala.
Přidávala si pláty všednosti, za každým zamčeným zámkem, přibyl další ocelový nýt.
Stavěla si most do věčnosti a mlhu, za kterou není vidět.
Ani si se nezmínila.
Milé pohlazení z té Tvé duše, roztomilého mlíka za zatáčkou.
Teď už jen utíkám z krupobití a polykám klid.