|
už ani nevím, proč jsem to psala a jak to mělo pokračovat...
|
Ve vypůjčeném šátku schovám kus sebe,
hvězdy se mi smějí z nebe a v polích pláče smích.
Nejsem to já, kdo zírá mi do tváře
a s tužkou v ruce na popsaném papíře
rozum náhle ztich.
Jsem zase sama, žena stíny rozežraná
s hlavou v oblacích.
hvězdy se mi smějí z nebe a v polích pláče smích.
Nejsem to já, kdo zírá mi do tváře
a s tužkou v ruce na popsaném papíře
rozum náhle ztich.
Jsem zase sama, žena stíny rozežraná
s hlavou v oblacích.
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.