|
Rouhavá...
 16.06.2009 1 1592(19) |
Visim ve vzduchoprázdnu
bezmocně hlavou dolu
jak netopýr co prospal
den svýho života
každý další ráno
mě bolí
v žilách mám rtuť
na jazyku arzen
a stejně pořád dejchám
třeba jen ze zvyku
modlit se neumim (a nechci)
a kdyby přece jen
mě Bůh mohl slyšet
vzkážu mu s úsměvem
a zdviženym prstem
"Tak pojď mýmu životu nakopat zadek..."
bezmocně hlavou dolu
jak netopýr co prospal
den svýho života
každý další ráno
mě bolí
v žilách mám rtuť
na jazyku arzen
a stejně pořád dejchám
třeba jen ze zvyku
modlit se neumim (a nechci)
a kdyby přece jen
mě Bůh mohl slyšet
vzkážu mu s úsměvem
a zdviženym prstem
"Tak pojď mýmu životu nakopat zadek..."
07.07.2009 - 22:28Pěkná... Já teď taky nějak tak visim ve vzduchu. Ani neletim, ani se nezapíchnu čumákem do země. Visim v prázdnotě. Mezi nebem a zemí. Mezi dvěma lidma. Asi o tom napíšu. Je to bláznivý:-)
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Netopýří rána : trvalý odkaz
Následující deník autora : Plesové memento
Předchozí deník autora : Neřešim...
