Jmenuji se Martin Vojíř a k básnění jsem se dostal díky stresu, kdy jsem se potřeboval někomu svěřit a nebyl kdo, tak jsem to napsal na papír. Neumím psát tak, že si řeknu, že napíšu básničku, ale vždycky je v tom nějaký nápad, pocit, (asi jako když Newtona majzlo jablko do hlavy). Nakonec bych dodal, že jsem nikdy sám od sebe nečetl žádnou básnickou sbírku. Je to proto, že bych se pak neopičil a nebyl originální (a byl línej ve škole;) Moje básničky mají myšlenku, jinak psát nedokážu a kydby jo, nikdy bych nic takového nenapsal, protože to je bezvýznamné.