alexis.. jasnačka.. to jsi mi psala, o tom druhém, ještě jsem se k němu nedostala, mám toho moc, ale neboj, chystám se na něj hned, jak to půjde :) tak at ti to píše ;)

Amelie M.: pokusím se, aby kapitoly přibývaly rychleji :) díky za tvůj zájem. Píšu ted dva romány najednou a ten první má přednost, neboť půjde do soutěže, je to pokračování a v soutěži chtějí oba díly, ale přesto na Imaginárium nezanevřu a usilovně vymýšlím dál :)

Máta: přesně tak.. anonymita nám dává křídla.. zvlášt v té negativní suverénnosti.. díky :)

Nemohu než souhlasit. Je upřímnost a upřímnost. A špatně vyslovená upřímost se rovná ráně pěstí do obličeje. Někdo ji ustojí, oklepe se a odejde středem, někdo ji zraněný opláče a někdo ji vrátí s ještě tvrdší razancí a mám pocit, že přesně k tomu dost často dochází na sociálních sítích, v anonymním prostředí. Je strašně jednoduché dávat rány, když tomu dotyčnému nevidíme do očí, když za toho někoho je tam jen jméno a obrázek, raní to ale úplně stejně, možná ještě víc. Často to bývají věci, které bychom dotyčnému do tváře nikdy neřekli.
Ano, upřímnost nade vše, ale obzvlášť tu negativně laděnou, s empatií, rozmyslem a vhodně zvolenými slovy.
Díky moc za zamyšlení.

pěkný! :) sice jsi mi trošku rozsekala čtení.. při čekání na další kapitolu a musela jsem se do toho chvíli dostávat, ale musím tě pochválit.. proti tomu, co jsem četla, jako první, jsi se posunula o notný kus dál.. palec hore, těším se na další! :)

Ailin: Tak to se moc těším :-)

Máta: Ano, určitě :) . Jen čekám na vhodný okamžik, až budu mít dost času to číst souvisle v kuse. (Od Tvých věcí je tak těžké se odtrhnout... :D )

Ailin: :-D A každá citlivá duše, která Tvář ustojí až do konce má mou poklonu. Ale je pravdou, že číst o skutečné historii, obzvláště takovéto, a číst komorní fikci je dost rozdíl, to je úplně jiné kafe.
A jen se ještě nenápadně zeptám, dáš se do Prokletých rukou? Jen tak na okraj, informativně, nenutím.

Amelie M.: Keď ja sa tak rada hrám s písmom. A ďakujem. :)

Máta: No, to já chci taky... však jsem dočetla až do konce i "Odvrácenou tvář"! :-D

konec jsem teda skoro nepřečetla.. je to strašně malé.. ale jinak se mi to líbí.. má to duši :)

Ailin: A málem bych zapomněla, jedna z mých oblíbených knih na toto (a nejen indiánské) téma Malý velký muž.
Ano, není to lehké čtení, to rozhodně, ale já mám zase ráda ten drsný, až syrový pohled na věc i když mě obvykle semele, i když u toho křičím, vztekám se, brečím, ale chci to vidět jak to bylo, bez příkras, bez růžových brýlí a dost podobně to mám i u psaní, ale chápu, že to nemusí ustát každý :-).

Máta: Chromého jelena znám... Ty ostatní dvě ne, ale obávám se, že by na mě byly moc drsné. Já se sesypala už při čtení Malého stromu... četla jsem to kdysi ve vlaku, ze Stránčic do Prahy, a celou cestu jsem brečela jak stará želva, bez ohledu na spolucestující...

Severak: Podíváme se na to - i když teda ta poslední sloka... tý se docela bojim... :-I ... to zavání černou magií. Mě by teda svět bez problémů docela bavil - aspoň na chvilku... :-D

Ailin: tak pomož se zhudebněním, Johance o nešlo.

Ailin: Ano, nekončí, důvod se vždycky najde. A stejně tak se to netýká jen Ameriky, ještě mnohem méně se mluví třeba o tom, co se dělo v Austrálii. Také jsem toho přečetla poměrně dost, škola malého stromu je užasná, ale víc pod kůži šlo u mě od Cartera Odvedu vás do Siery Madre (příběh Geronima a jeho legendárního útěku z rezervace) Skvělá kniha je taky Chromý jelen. Ale co se týče fakt, jednoznačně vede Dee Brown - Mé srdce pohřběte u Wounded Knee, ale přiznám se, ač jsem hodně otrlá, nedokázala jsem ji nikdy přečíst celou, možná proto, že je to faktografie (ale velmi čtivě zpracovaná).
Můj román (tedy jeho první část) se tu také nejspíš objeví, ale až později, potřebuje ještě nějaké drobné úpravy, které mi vylezly až při tom, když uležel. Indiáni a středověk jsou má srdeční témata :-)
Díky ti a budu se těšit, pokud budeš mít chut :-)

Moc pěkné... :-D ... už se těším na hudební nahrávku :)

Moc hezké... vtipné a moudré. Jo, nebe tolika českých mužů - a ani se tak nemusí jmenovat :-D

Máta: Tak to Ti moc děkuju... a ten Tvůj román bych si ráda přečetla. Četla jsem dost knih a viděla dost filmů, ve kterých se přímo nebo nepřímo odráží tato smutná kapitola historie, která bohužel zdaleka ještě není minulostí (i v dnešní době vraždí indiány a šamany v Amazonii gangsteři najatí těžařskými společnostmi... :-( ). Knihou, která se mě asi nejvíc dotkla, byla "Škola malého stromu".

Ailin: Díky ti, jsem moc ráda, že se tě dotkl. Střípků není mnoho, přesto je každý jiný a vznikaly v době kdy jsem psala román zasazený do reality kolonizace Severní Ameriky. A také jsem moc ráda, že nejsem sama kdo indiánské války nazývá bez obalu genocidou. Je smutné, že se o tom nemluví, mám pocit že se lidé spíš takovým tématům vyhýbají, nás v Evropě se v podstatě nedotkly a v Amerrice... snad raději pomlčet... a podle mě je to špatně. A tak mluvím, možná spíš křičím, otevřeně, bez obalu, jak sama umím a doufám, že se to někoho aspon trochu dotkne.