Byl pozdní den léta
a půlnoční čas;
hvězdy na svých drahách
blyskotaly v jas
luny, kralující
dálným planetám,
věčně zrcadlící
svou líc, danou tmám.
Vzhlížel jsem v dál,
kde úsměv plál
chladný - tak chladný pro mě!
Mrak uplýval
jak rubáš plál
a já tvář zvrátil k tobě,
Večernice,
v třpyt měsíce
žhnoucí tak nevýslovně!
Srdce potěšíš,
čím smíš, vzešlá výš,
nebesa noci rozzářit;
víc mě sílí v tmách
tvůj žár v dálavách
než chladný luny svit.