Voda, jež nemá nebe,
v své mrazivce se krčí
k lživým břehům, když zebe
zvrásněná do pavučí,

tráva, jež nezadrží
ten vítr dotýkavý,
vyklouzne vlastní kůži
a v běhu mění barvy:

toť paměť podvečera
v povětří svléklém snětím,
lehká naděje, která
probleskla z jeho pleti.

V předivu od východu,
chmýření z nitek páry,
složené z čar a bodů
zlátnou větrné čmáry.