Ošatku hrušek na komoře
a hrnek medu za kamny,
pak naštípané dříví v dvoře
a soudek octa náramný,

dvě tajuplné žluté truhly
a šaty z dávných, drahých dob,
a kočku, černou jako uhlí
a věrnou jako čerstvý hrob,

ten od včerejška dalamánek,
doufám, že zuby nezláme,
pak tady zbývá můj kůň Janek
a sedlo taky zcela mé,

kytara prasklá, která zvučí
jak rozhněvaný zouvák. Střep.
Nikdo se na ni nenaučí.
Pak vějičky a ptačí lep,

trouchnivý žebřík, po němž nutno
jen bosý stoupat na příčel -
Komu však, pane? - Je mi smutno.
Na to mu dech už nevyšel.