Ach, Bože, jaká se tu stala chyba?
A jaká se tu ještě stane tisíckrát?
Mám tak snad bachor zpuchlej,
játra, nebo ledviny?
Ne, jenom srdce rozervaný —
protože otec můj řekl,
že smím být jen a jenom nevinný.
Také jsem víno pil a rval jsem jarní trávu
a z první rosy zbůhdarma jen tyl.
A co mám dělat teď, když od souvrati k souvrati
se pole kamením jen pyšní
a plevel hatí ho;
a nebe, mraky, trávy, nedávají med?
Říkáš mi, poutníče a pane,
že máš sandály tolik a tolik roky sešmajdané;
vždyť já to přece vím.
A můj otec, ten Nejvyšší, ti říká,
že v ráji nové ti zas koupí.
A já mu nevěřím: ovečky jdou, a je jim tuze zima;
a Nikdo neslíbil jim nové sandálky.
A voda splavila každý blatouch u břehů
a jenom jejich hlavy postínané zazpívají,
že je jim letos tuze, tuze zima.
A tak tu spláčem, pane poutníče, my zbytí u souvratí…
Čekáme než se k nám beránek boží snad —
a zase jednou vrátí.