zpola opilý
jsem vypadl z jejího bytu
z jejích teplých peřin
a měl jsem kocovinu
a nevěděl ani, co je to za
město.
chodil jsem dokola
a nemohl jsem najít svoje auto.
věděl jsem ale, že někde je.
a pak jsem se ztratil
taky.
chodil jsem do kola, byla
středa ráno a na jihu
jsem viděl oceán.
jenže jak už to s pitím bývá:
sraní jsem měl úplně
na krajíčku.
zamířil jsem k moři.
těsně u moře jsem uviděl
hnědou cihlovou
budku.
vešel jsem do vnitř. na jedné
z mís funěl nějaký
dědek.
"ahoj kámo," řekl.
"ahoj," odpověděl jsem.
"je to tam k posrání,
že jo?" řekl ten
staroch.
"je," odpověděl jsem.
"nechceš loka?"
"před polednem nikdy."
"kolik máš hodin?"
"11:58."
"tak to máme za dvě minuty."
utřel jsem se, spláchl, natáhl si
kalhoty a vyšel z kabiny.
ten staroch seděl pořád ještě na míse
a funěl
ukázal na láhev vína
u svých nohou
byla skoro prázdná
a já vyžahl asi
tak půlku z toho, co v ní zbylo.
podal jsem mu hrozně starou pomačkanou
dolarovku
a vyšel ven na trávník
a vyblil se.
zadíval jsem se na oceán a ten
vypadal dobře, celý modrý a
zelený a plný žraloků.
šel jsem odtamtud zase zpátky
na ulici
rozhodnutý najít svůj automobil.
trvalo mi to hodinu a čtvrt
a když jsem ho našel
nasedl jsem a odjel
předstíraje, že toho vím zrovna tolik
jako každej
druhej.