Vamesa a Vanesa 4: Talo to rád zmatené

Toto dílo je vytvářeno člověkem, s podporou generativní umělé inteligence.

Kapitola 4: Talo to rád zmatené

„Posaď se,“ řekl Talo, když vešli dovnitř, a ukázal na nízkou dřevěnou stoličku u vchodu svého stanu. Jeho hlas byl tišší než předtím, jako by se zoufale snažil najít chybějící klid.

Vamesa poslechla, ruce si složila do klína a dívala se, co bude dál.

Talo otevřel truhlu, trochu prohrabal její obsah a vzal malý, opotřebovaný balíček karet. Z něj pak vytáhl jednu jedinou kartu: pikovou dvojku, přes kterou byla nakreslena slabá zubatá čára.

„Co je to?“ zeptala se Vamesa.

Talo se naklonil k ní. „Toto je příběh, který se mi stal, ale ještě jsem ho nikomu neřekl.“ Zastavil se, jako by pečlivě vybíral slova, jimiž bude pokračovat. „Když jsem byl mladý, cestoval jsem do města daleko odsud. Tam jsem viděl kouzelníka.“

„Kouzelníka?“ podivila se Vamesa.

„Ne čaroděje, jako je Eldara, ale kouzelníka, který používal klamy, triky a iluze; žádná skutečná magie, jen dovednost. A ta osoba mi ukázala trik. Vzala balíček karet a požádala mě, abych si jednu z nich vybral. Vyšla mi srdcová pětka. Pak řekla: „Dávej pozor.“ Vložila moji kartu doprostřed balíčku a luskla prsty. Sledoval jsem ji, nepodváděla. Pak řekla, ať se podívám na horní kartu.“

Vamesa se samou zvědavostí naklonila k Talovi.

Jeho rty se sevřely napětím, než pokračoval. „Byla to ta srdcová pětka, co jsem si vybral. — Nechápal jsem, jak to udělala, ale nedalo mi a řekl jsem, že tam má srdcové pětky dvě a že ta původní je pořád někde v balíčku. Tak mi nabídla, že mi to předvede znovu, ale tentokrát mě nechá kartu označit. Dala mi pero a inkoust, vybral jsem si další kartu, což byla tato piková dvojka, a nakreslil jsem na ni ten klikyhák. Tentokrát jsem ji sledoval pozorněji. Otočila kartu, vsunula ji doprostřed balíčku, ukázala mi, že není na vrchu a položila balíček na stůl. Luskla prsty a řekla mi, ať otočím horní kartu. A byla to piková dvojka s klikyhákem, moje označená karta.“

„Tedy...“ řekla Vamesa uznale.

„Toho dne jsem uvěřil, že některé věci v životě nejde vysvětlit, že jsou síly, neviditelné a neznámé, které pracují v zákulisí. Tato karta je věc, která mi dala tu zkušenost, a od té doby ji nosím s sebou.“

Vamesa na něj zírala a její prsty směřovaly ke klihykáku na pikové dvojce, jako by se ho chtěla dotknout.

„Ale proč ji ukazujete právě mě?“ zeptala se Vamesa.

Talův výraz potemněl. „Protože díky tobě opět nechápu, co se děje,“ řekl. „Nechal jsem tě za sebou u stanu a běžel se napít, cestou, kterou nejspíš ani neznáš, a když jsem doběhl ke studně, byla jsi tam, aniž bys se mnou šla. A když jsem se vrátil, byla jsi zase nazpět. Jak je to možné?“

Vamesin puls se zrychlil, jak se obávala odhalení, ale Talo si toho nevšiml, protože měl právě v mysli nesoulad, který mu zastíral jeho obvyklou bystrost.

„Já nevím,“ řekla Vamesa. „Možná je to jen... zvláštní.“

„Zvláštní?“ podivil se Talo a ukázal jí svoji kartu. „Když jsem to teď viděl podruhé, říkám si, že to musí nějak fungovat, že některé věci jsou víc, než se zdají. Jako ty.“

Talo vstal a nervozně přecházel po stanu. „Nevím, co jsi zač, Vaneso, ale vím tohle: byla jsi na dvou místech najednou. A začínám si říkat, zda učím já tebe, nebo ty mě.“

Vamesa byla potichu. Měla strach. Uvědomovala si, že Talo, který nyní působil rozčileně a nepředvídatelně, byl mnohokrát silnější než ona a rozčílit ho by pro ni mohlo být nebezpečné, nemluvě o tom, co by to udělalo se vztahem mezi ním a Vanesou. Pokazit takové pouto, to by si neodpustila.

„Zůstaň tu, musím si to promyslet,“ řekl Talo a odešel před stan. Pikovou dvojku nechal na stole.

Vamesa si to také začala promýšlet — kouzelnický trik, značená karta, nemožné pohyby. Říkala si, že ať Talo uvěřil čemukoliv, pravda byla mnohem podivnější, než si kdy dokázal představit.

Za chvíli se vrátil. Už byl klidnější a všiml si, že jeho karta stále leží netknutá na stole a Vamesa sedí na stoličce.

„Nechci, abyste byl kvůli mě smutný,“ řekla Vamesa. „Vážím si vás, Talo, opravdu.“

„Pak mi to musíš vysvětlit. Jak můžeš být na dvou místech najednou? Byl to snad přelud?“ řekl Talo.

Vamesa se pousmála. „Nemohu vám to teď vysvětlit, ale mohu vám to ukázat a na vysvětlení pak přijdete, slibuji.“

Talo neprotestoval a pohlédl na ni odevzdaně.

„Počkejte tady,“ řekla Vamesa a hbitě vyklouzla ze stanu.

A Talo čekal. Uplynula minuta, pak dvě. Znovu si prohlédl svoji pikovou dvojku a pak se zadíval na vchod stanu.

Vamesa se vrátila a zavedla ho na louku. Vzduch tu byl chladnější, tráva se ve vánku lehce houpala. Ve středu louky stály dva starobylé stromy, jejichž kmeny byly tlusté a zkroucené. Mezi nimi se rozevíral široký prázdný prostor.

„Sledujte,“ řekla Vamesa.

Talo přikývl a sledoval.

Vamesa se přiblížila ke stromu vlevo a schovala se za něj. Vzápětí se zpoza stromu vpravo vynořila Vanesa.

„Vidíte?“ řekla Vanesa.

Talo mrkl. „Vidíte? Co?“ Divil se. „Tohle nic nevysvětluje, pořád jsi jen jeden člověk.“

Vanesa stála vklidu, ale Vamesa za stromem obrátila oči v sloup, protože takovou reakci nečekala.

„Jen jeden člověk říkáte?“ řekla Vanesa vyzývavě.

Vamesa to pochopila, a tak vyšla také a stoupla si vedle Vanesy. „A co teď?“ řekla Vamesa.

Talo žasnul. „Vy jste... obě Vanesa? To je nemožné!“

Dvojčata si vyměnila pohled. Vamesa zvedla obočí, Vanesa se usmála.

„Ne nemožné,“ řekla Vamesa.

„Jen komplikované,“ doplnila Vanesa.

Vamesa zkřížila ruce. „Jsme dvojčata, Talo. Nejsme ta samá osoba, jen je vážně těžké nás rozeznat.“

Talo na ně zíral, jeho mysl se otupila. Měli stejné oblečení, dokonce i prsten na stejném prstu.

„Není to zřejmé?“ zeptala se Vamesa.

Talo byl zmatený, přemýšlel, že jestliže jsou to dvě různé osoby, s kým vlastně celou tu dobu mluvil.

„Takže nejste ten stejný člověk, jste sourozenci,“ řekl nejistě.

„Ano,“ přikývla Vanesa.

„Ale také jsme dobří v matení lidí,“ doplnila Vamesa.

„Jste děsiví,“ řekl Talo uznale. „Ale také trochu brilantní.“ Znovu si je prohlédl a zatřásl hlavou. „Způlky tomu nerozumím, ale líbí se mi to. Jsem rád zmatený,“ řekl a usmál se.

Dvojčata si znovu vyměnila pohled — jedno se rozesmálo a druhé také. Byl to šťastný smích, že to dopadlo tak dobře.

„To je moc dobře,“ řekla Vanesa, „protože vás budeme pořád plést, jak moc jen budete chtít.“

„A uděláme to stylově,“ řekla Vamesa a ušklíbla se.

„Vy jste něco...,“ řekl Talo a stále se usmíval.

Vanesa řekla: „Nejste první, kdo to říká. — Ale jste první, kdo se tomu směje.“

„A to je dobře,“ řekla Vamesa.

„Zvláštní,“ zamumlal Talo. „Ale není to nepříjemné.“

Dvojčata se naklonila, každé svým směrem.

„Vítejte ve světě zmatených,“ řekla Vanesa pobaveně.

„Kde je všechno jen trochu zajímavější,“ dodala Vamesa.

Talo se ušklíbnul. „Myslím, že zůstanu.“

Dvojčata se opět zasmála a obě byla ráda, jak dobře to dopadlo. Posadila se na měkkou zem mezi stromy.

Talo stál kousek od nich a sledoval je.

„Řekneme vám příběh,“ pověděla Vamesa. „Není tak docela o nás, ale je o ní a o mně.“

Vamesa mrkla na Vanesu.

Talo se zamračil. „Takže teď jste ona a... ona?“ řekl zmateně.

Vanesa se vesele zasmála. „Ne, ne, ona našla klíč a já jsem byla ta, kdo ho schovala, ale nikdy jsme si nebyli jistí, kdo je kdo.“

Vamesiny ruce spočívaly na kolenou a navázala: „Stalo se to, když jsme byli malé děti. Ona byla vždy ta, kdo vše uviděla jako první a já to uviděla až po ní, ale někdy pak řekla — Ne, já jsem to viděla první — a já jsem řekla: Ne, ty jsi to uviděla, ale já jsem byla první.“

Talo se posadil do trávy, zkřížil spodní ruce a horníma se opřel za zády. „Takže vy dva jste nevěděli, kdo z vás co uviděl jako první?“

„Přesně tak,“ přikývla Vanesa. „Ona našla motýla a já pak řekla — Ty jsi ho našla — ale ona mi řekla: Ty jsi ho našla první. A tak jsme se hádali, dokud motýl neuletěl a slunce nezapadlo.“

Vamesa navázala, tentokrát klidnějším hlasem: „Ale ona pak jednoho dne našla klíč ve staré studni. Ona řekla — Je náš, necháme si ho. — Ale já na to řekla: Ale ty jsi ho našla, měl by být tvůj. — A ona řekla: Ale ty jsi vždycky druhá, proto by měl být tvůj.“

Talo zmateně zamrkal. „Počkej, takže klíč byl tvůj, nebo její?“

Dvojčata si vyměnila pohled a promluvila jednohlasně: „Náš!“

Talo zasténal, jako by ho rozbolela hlava. „Takže jste měli klíč oba. Nebo ne?“

Vanesa se usmála a pokračovala: „Ona ho měla ve své kapse, já ho měla ve své. Ale nikdy jsme nevěděli, kdo z nás ho tam má ve skutečnosti. Ona třeba řekla — Ty ho máš — a já řekla — Ne, máš ho ty. A smáli jsme se, protože jsme si nebyli jistí a nechtěli jsme se podívat.“

Vamesa dodala: „Hrávali jsme tehdy hru; ona zavřela oči a řekla — Já jsem ta, kdo má klíč — a já jsem zavřela oči a prohlásila — Ty jsi ta, kdo má klíč — a smáli jsme se, protože jsme si nikdy nebyli jistí, kdo mluví pravdu a kdo ne.“

Talo ostře vydechl. „Takže ten klíč vlastně nebyl skutečný? Byl to jen příběh?“

Vanesa zatřásla hlavou. „Ne, klíč byl skutečný. Jen si nikdo z nás nikdy nebyl jistý, kdo ho má v kapse. Třeba ona řekla — Já ho mám — a já řekla — Ty ho máš — ale možná jsem já byla ona a ona byla já. Někdy ano a někdy ne. A už se to nikdy nedozvíme.“

Vamesa se zasnila. „Byla to jediná věc, která nám kdy dávala smysl.“

„Vážně?“ podivil se Talo.

„Jasně, že ne, to byl jen vtip,“ řekla Vamesa. „Ona a já jsme byly vždy propletené — tak jako kořeny stromů. Ona třeba řekla — ty jsi ta, která sem patří, — a já na to řekla: ne, to ty jsi ta, kdo sem patří.“

Talo na ně zíral, připadalo mu, jako by se jeho mysl točila jako gramofonová deska a jako by z toho ztrácel rovnováhu, i když právě seděl na pevné zemi. „Takže vy dva si nikdy nejste jistí, kdo jste, nebo kdo je ten druhý?“

Vamesa řekla: „Ona je ta, kdo sní, já ta, kdo je vzhůru.“

„Ale přesto sníme spolu,“ doplnila Vanesa.

„Jste neuvěřitelní,“ řekl Talo s úžasem ve tváři i hlase. „Ani nevím, kdo je kdo, ale je mi s vámi úžasně. Takhle krásně mě ještě nikdy nikdo nezmátl.“

Dvojčata se usmívala.

Vanesa pokračovala: „Když se ona směje, já jsem ta, kdo pláče, ale přitom se smějeme a pláčeme spolu.“

A Vanesa přidala svoji variantu: „Nebo ona mluví a já jsem ta, kdo poslouchá. Ale přitom mluvíme a posloucháme společně.“

Talo se vzrušením zachvěl. „Jste jako hádanka. A to se mi líbí.“

Vanesa a Vamesa si podaly ruce. „Ona je ta, kdo tu vždy bude, zatímco já jsem ta, kdo tady bude pořád. A přitom budeme vždycky společně.“

Když se Talo díval na to improvizované představení, kterým se ho dvojčata snažila potěšit, cítil závan čehosi, co mu připadalo jako porozumění, a možná, jen možná, trochu magie.

„Povězte mi víc,“ pobízel je. „Chci vědět všechno o ní a o tobě.“

Dvojčata se zasmála. Chytila se za ruce, zvedla se z trávy, vyměnila si místa a zase si sedla. To Tala zmátlo ještě víc, protože je jasně viděl se vyměnit, ale současně mu připadalo, že se nic nezměnilo.

„Povíme,“ řekla Vamesa.

„Ale nikdy se nedozvíte, kdo ten příběh právě vypráví,“ doplnila Vanesa.

Talo se usmíval. Bylo mu jedno, kdo je kdo. Hlavní bylo, že obě dvojčata jsou skutečná a jejich představení pro postaršího osamělého ganu žijícícho, jako většina ganů, převážně v lese nezapomenutelné.

* * *

Nakonec si Talo všiml, že už bylo poledne a že promeškal čas oběda.

„Úplně jsem zapomněl,“ řekl. „Musím se jít najíst a pak se připravit na večerní obřad.“

Dvojčata si vyměnila pohledy. „Můžeme vám pomoci,“ navrhla Vanesa jemně.

Talo zakroutil hlavou, ačkoliv se usmíval. „To musím udělat sám. Takže prozatím se rozloučíme. Ale rád bych, aby Vanesa přišla i zítra. Stále tu mám něco, co bych ji mohl naučit.“

Vamesa se usmála a oči jí zářily čímsi, co vypadalo jako tichý triumf. „Jistě, přijde,“ řekla.

A Vanesa dodala: „Ano, přijde, dychtivá se učit.“

Když se obě dvojčata otočila k odchodu, Talo je sledoval. Jeho duše byla plná způsobem, jaký nedokázal vysvětlit. Po letech práce o samotě konečně poznal někoho, kdo jako by vytušil jeho touhu po zmatení a naplnil ji. To byla vzpomínka, na jakou do konce života nezapomene, tak si jí chtěl ještě užít, navzdory kručení v břiše.

* * *

Na břehu jezera byl klid, když tam dvojčata dorazila. Vamesa a Vanesa se posadily ke svému stanu a chvíli mlčky přemýšlely.

Vanesa konečně promluvila: „Nemyslela jsem si, že to tak zvládneme, že nás bude tak ochotně poslouchat.“

„Já jsem tušila, že nás uvidí takové, jací jsme,“ řekla Vamesa.

Vanesa se tiše zasmála a zakroutila hlavou. „Měla jsi pravdu. Chápe nás. Nás oba. Nezajímá ho, kdo je kdo. Jen ví, že jsme to my.“

„Bude na nás vzpomínat,“ řekla Vamesa.

„Já jsem to nečekala,“ řekla Vanesa. „Nečekala jsem, že se to stane, že nás bude mít tak rád.“

Vamesa vzala Vanesu za ruku a propletla si s ní prsty. Na dlouhý okamžik bylo ticho, narušované jen jemným bubláním vlnek o pobřežní kamínky.

„Zítra tam půjdeme oba,“ řekla Vanesa.

„Ano,“ potvrdila Vamesa.

Vanesa pokračovala tónem prozrazujícím překvapení: „Nečekala jsem, že dnes budeme tak hraví. Většinou jsme vážnější, alespoň — už je nám devatenáct.“

„Možná to v nás probudil Talo,“ řekla Vamesa. „Nebo jsme už pozapomněli, jaké to je říkat ptákoviny a mást lidi kolem sebe.“

Vanesa se pousmála. „Možná,“ řekla. „Ale jsem ráda, že nás chápe. Nejen jako dva lidi, ale jako dva lidi spolu.“

„Budeme spolu, to ano,“ řekla Vamesa. „Ale zda nás chápe jako dva lidi, tím si nejsem jistá. Možná nás chápe jako dvakrát jednoho člověka nebo jako jednoho člověka, kterého vidí dvakrát.“

„Možná,“ řekla Vanesa, „ale to je jedno. Hlavní je, že nás má rád.“

A jak se blížil čas večeře, dvojčata nerušeně seděla na břehu poklidného jezera, ovíval je slabý vánek a ona mezitím prožívala vzpomínky ze svého dnešního nečekaného zážitku s ganským léčitelem jménem Talo.

(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International