Když vrh jsem smyčku na dveře
a když jsem v ní už visel,
na život, na smrt láteře,
bídnější nežli sysel,

když jsem v té smyčce visel
v nejbezuzdnější nevěře,
v nic, v nic už, v pranic nevěře,
chladný jak systém čísel,

tu vyšla z půdy krásná žena,
půl anděl a půl obrázek,
a přeřízla můj provázek.

Jaká se stala se mnou změna?
Pryč, smrti, bído, skelety -
Roberte, žij! Piš sonety!